Pivní kolega Jakub Červenka kdysi podstoupil ambulantní operaci ječného zrna. Doporučil jsem mu přeorientování na pšeničná piva.

Na pšeničňáku není nic špatného. Jen si část „pravověrných“ pivařů stále naň nemůže zvyknout. Přitom se pšeničných sladů v minulosti vyrábělo snad skoro stejné množství jako těch ječných.

Vedle klasického německého weizenu světlého (Helles), čirého (Kristal) nebo tmavého (Dunkel) známe též belgický Wit, pšeničňák amerického stylu a i piva, do kterých se dotyčná obilnina v různých formách přidává, dokonce i nesladovaná (Lambic). Před pár dny jsem si zakoupil Wezen Bock  17° od Valáška.

V silném speciálu jsem očekával celou škálu chutí, ale byl jsem dosti zaskočen. Od prvého loku jsem v bocku cítil příchuť dezertního vína. Pivo bylo nefiltrované, celkem zapšklé barvy. Pěna dosti chudobná a i říz se mi zdál celkem podprůměrný.  Po celý litr jsem však stále vnímal kombinaci silného moku s nějakým druhem vína. Napadlo mne Portské, Madeira, dokonce jsem po asi půlhodině uvažoval i o Tokaji. Takové pivo jsem opravdu v Maďarsku kdysi pil.

Nedokáži posoudit, zdali se jednalo o senzorickou chybu. Jsem dosti tolerantní a přístupný i mnohým avantgardním experimentům. V případě vsetínského Weizen Bocku se však jednalo zřejmě o silné pšeničné svrchně kvašené pivo, které se za působení různých faktorů někam vyvinulo. Purista by možná káral, ale já jen pokládám oblíbenou řečnickou otázku: Proč ne?