Ve slovenském potravinovém obchodě mne upoutala pivní láhev s etiketou, která evokovala staré vzpomínky.

Bylo to logo pivovaru Zlatý Bažant, které hurbanovský pivovar používal v 70. a 80. letech. Někdy v polovině 70. let otec přivezl ze služební cesty toto pivo v plechovce. Myslím, že to byl v tehdejší ČSSR unikát.

Na školní maturitní výlet jsme s naší třídou v roce 1980 jeli do slovenských Čičman. Dědina byla pěkně malovaná, nicméně nejmalebnější byl lokální výčep 4. cenové skupiny s terasou, kde točili hurbanovskou 12°za 2.80 Kčs. Zlatý Bažant tenkrát býval nejchutnějším (a snad i jediným pitelným)) slovenským pivem.

Na podzim 1981 jsem lahvového Bažanta objevil v jednom opavském stánku. Upoutalo mne, že toto pivo tenkrát stálo celých 6 korun, ačkoliv v zemi s plánovaným hospodářstvím bývaly ceny v naší socialistické zemi jednotné. O rok později začali zlatého opeřence točit v gurmánské sídlištní restauraci Split. Tam stával půllitr předpisově 3.50 Kčs. Chodíval jsem tam příležitostně na oběd a vždy jsem se onoho chutného moku namlsal.

Toto je však historie. Ještě počátkem čepovali Bažanta chvíli v ostravském Baníku, kde si ještě udržoval jakousi chuť. Od té doby, co koupil hurbanovskou provozovnu Heineken, onen ležák ztratil plně svůj původní charakter. Dnes se jedná o bezpohlavní průmyslový patok.

Historické logo na Zlatém Bažantu 1973 bylo však to jediné, co původní pivo připomínalo. Přes ujištění na etiketě, že výrobek je uvařen přesně podle původní receptury z roku 1973, nemá s originálním Bažantem nic společného. Je možná o trošku sladší než současný „ležák“, avšak jinak se nejedná o žádnou pochoutku. Jen o reklamní trhák.

Je to však výzva. Přál bych si, aby se s pomocí dobových záznamů a technických materiálů uvařil ve svém nepřekonatelném stylu z 80. let třeba žatecký Lučan, Regent a možná i tehdejší Gambrinus.