V 70. letech proběhla našimi kiny úspěšná německá filmová trilogie o strašidlech ze Spessartu. Jednalo se o komedie, kde učínkovali duchové, cestovalo se v čase atd. Když jsme chodili do 4. třídy Základní školy, patřily filmy o Spessartu k našim nejoblíbenějším.

Na podzim 1986 jsme při cestě do Frankfurtu německý Spessart míjeli. Bylo to v noci a nebyl ani čas. Navíc myslím, že všechny kvalitní hospody již byly zavřené. Od té doby jsem o tomto místě neslyšel.

Když jsem se asi před 3 týdny probudil na říční lodi na řece Main (Mohan) a podíval se z okna, byl jsem téměř šokován. Na druhém břehu řeky, asi 150 m vzdušnou čarou se nalézala sympatická budova s ještě sympatičtějším nápisem Braurei Spessart. To jsem skutečně nečekal. Kotvili jsme v městečku Wertheim a tak hned jak to bylo možné jsem vystoupil na břeh a jelikož jsem velice špatný plavec a v dohledu nebyl žádný přívoz, okamžitě jsem počal hledat most. Cesta přes most měřila více než dva kilometry, mne však hnala žízeň. Zjistil jsem, že pivovárek stojí sice v okrese Spessart, ale ves se nazývá Kreuz-Wertheim. Ať se nazývá jakkoliv, hlavně aby byl pivovar otevřený. Až o něco později jsem se dozvěděl, že zmíněný most tvoří hranici mezi dvěmi spolkovými zeměmi. Zatímco jsem vyšel ze země Baden-Wittemberg, za mostem se rozkládalo pohostinné pivní Bavorsko. V obci jsem zaregistroval jeden hotel a dvě hospody, z nichž jedna otvírala až v 15 hod. a druhá nesla na návěstí logo jiné pivní značky. Brzy jsem dorazil k pivovaru. Již jsem se chtěl okolních občanů zeptat na restauraci, když tu jsem uviděl dřevěný stánek a skromné posezení pod střechou. Půllitr pilsneru ze Spessartu stál 2.40 EUR, což je na západní členskou zemi EU velice příznivá cena. Venku bylo horko, ale pivko bylo dobře chlazené. Hořké, s pěknými chmelovými, skoro „hlíněnými“ podtóny a nahořklým dozníváním. Seděl jsem na zahrádce, usrkával spessartský pilsner a díval se na naši loď. Dokonce jsem mával na své spolupracovníky, ale ti mou přítomnost na druhém břehu nezaregistrovali. Dalším druhem na čepu byl Spessart Echt, dle mého odhadu nějaký 13 – 14° světlý speciál. Chuť skoro shodná, byly cítit trochu větší grády, což se projevovalo v mírné nasládlosti a oproti pilsneru byl o poznání teplejší. Jinak však opět kvalitní pivo.

S oním dnem jsem byl spokojen. Opět jsem přešel most a ještě jsem se prošel po historickém městečku Wertheim. Zjistil jsem zajimavou věc. Zatímco německé hospody většinou vedle spessartského nabízely jen místní Radegast Distelhäuser, restaurace turecké, řecké nebo arménské měly na čepu piva netradičních značek. Velice mi například chutnal ležák Faust, který mi natočil starší usedlý Turek. Že by národnostní menšiny zvěstovaly propagaci alternativních piv? Někde jsem slyšel, že vývoj probíhá po spirále. Doufám, že teď přijde ta správná otočka.