A docela se mu u nás daří. Před pár dny jsem ochutnal žitňák z Račína.

Pivo ze 100% žitného „sladu“ vyrábím snad jen já. A není to slad, ale obyčejná pražená žitná melta. Tak vzniká „válečný stout“. Jinak se však žitný slad obvykle míchá se slady jinými. Podle svých zkušeností už vím, že když se kombinuje s větším množstvím sladu pšeničného, jeho chuť zanikne. Viz některé „Roggen Bier“ z Německa, které často chutnají jako Dunkel Weizen. Také není obtížné jeho charakteristické aróma přebít necitlivým chmelením. Některé rye ejly chutnají spíše jako tmavé ipy.

Račín byl naštěstí z jiného soudku. Uvařen z ječného a žitného sladu (bohužel neznám přesné poměry) měl ušlechtilou hnědou barvu a svoji příznačnou, tentokrát sladovou hořkost. Chmelová složka se mi zdála spíše pocitová, přesto račínský žitňák doslova klouzal do hrdla. Trochu nahořklý ocásek, ale žádný pelyněk. Prostě svébytná kategorie piva, která si ve svých průkopnických začátcích zaslouží hlubší průzkum. Doporučuji.

Teď si vzpomínám, že vedle floridského Captain Smith Rye, kterému se ten račínský dosti přibližoval, jsem asi před 3 lety ochutnal jeden podobný výrobek z Polska a byl celkem slušný.

Zito není třeba vůbec bít – naopak je můžeme použít  k výrobě neotřelého sladu.