Ten den jsem cestoval z Antverp do Štrasburku.

Na takovéto vzdálenosti je v Evropě nejvhodnějším dopravním prostředkem vlak. Nadraží v Antverpách je snad hlubší než pražské metro. V rozlehlém historickém traktu na dohled žádná pořádná hospoda, tak jsem čekal na vlak do Paříže poměrně Žíznivý.

V zavazadle jsem měl naštěstí pár teplých plechovek Bitburgeru, které při dvouhodinové cestě přišly celkem k chuti. Žádná detašovaná kupéčka, žádné zvláštní pohodlí. Nicméně do Paříže vlak dojel na čas.

Přicestoval jsem na severní nádraží (Gare du Nord), vlak do Štrasburku však odjížděl z nádraží východního (Gare d‘ Est). Podle získaných informací vzdálenost mezi oběma stanicemi se dá pěšky zvládnout za 10 minut. Nikdy jsem však v těchto končinách (má někdejší romská přítelkyně říkala půvabně „končetinách“) nebyl a tak bylo nutno se na ulici někoho zeptat.

Avšak sotva jsem opustil budovu nádraží, neocitl jsem se ve slavné evropské metropoli, nýbrž v jakémsi blíže nespecifikovaném africkém slumu. Kolem hnědo, černo, hluk a bordel. Nehygienické stánky s orientálními potravinami, kebaby, shisha kluby a nepřátelsky se tvářící občané. Těch jsem se.skutečně ptát nechtěl, abych je zbytečně nedráždil. Původních obyvatel poskrovnu a když už jsem někoho takového narazil, měl na uších sluchátka a z pochopitelných důvodů měl i naspěch.

Nakonec jsem ve zdraví dorazil ke svému vlaku. Na nástupišti lidu jako v Bangladéši. Na pořádek dohlíželi řádně ozbrojení samopalníci a před vlakem do Štrasburku u turniketů zřízenci kontrolovali jízdenky. Jako bych se ocitl v nějakém postapokalyptickém filmu. Usadil jsem se do nepříliš pohodlného vagónu a zjistil jsem, ze už u sebe nemám žádné pivo. Asi za půl hodiny jsem vstal a odkvačil do jídelního vozu. Na to, ze vlak měl snad 15 vagónů, byl docela titěrný a samozřejmě plně obsazen. Naštěstí se.dalo postavit ke stolku u bufetového okénka.

Bar však byl velice lajdácky  vybaven. Místo normálního piva mi nabídli jen radler (fuj). Naštěstí obsluha nekde vyhrabala pšeničného Erdingera. Není to zrovna moje oblíbená značka, ale aspoň něco.

Podle ubíhající krajiny (samozřejmě jde o zrakový klam, neboť krajina zůstává na místě a ujíždí vlak) se mi zdálo, že jedeme nějak rychle.Podíval jsem se na blízký display a nestačil jsem se divit. Uháněli jsme rychlostí 320 km/h! Nalézal jsem se totiž ve francouzském rychlovlaku TGV (čti „téžève“). V takové pozemské rychlosti jsem ještě pivo nepil!

Prokletí komunisté! Tak zanedbali naše železnice, že se z toho nemůžeme už 30 let vyhrabat a stále jezdíme poloviční rychlostí.

Ovšem co se týče mne, mohl bych klidně po našich tratích cestovat třeba maximálně 80 km v hodině, kdyby obnovili klasické nádražní hospůdky…..