To, že vláda, která zdraží pivo padne říkal už ústy dobrého vojáka Švejka nadčasový spisovatel Jaroslav Hašek. V hektických dobách vzniku československého státu a první světové války to byla možná potvrzená skutečnost, ale jak je na tom toto v českých výčepech okřídlené přísloví v našich novodobějších dějinách? 

V šedesátých letech 20.století byly ceny piva ( a nejen piva) jednotné a kontrolované státem. Starší generace ještě pamatuje půllitr desítky (opravdové desítky) za neuvěřitelnou 1.10 Kčs a dvanáctku za 2.20. Tehdejší československá vláda za prezidenta Antonína Novotného však pivo direktivně zdražila. Jak ona vláda dopadla ve víru tzv. Pražského jara se dnes učí mládež v dějepise. Éra nových pivních cen vypadala zejména z úhlu současného pohledu rovněž mnohoslibně. Desítka za 1.70, dvanáctka za 2.80, dražší byl jen 12°Prazdroj za 3.60. V 80.letech si mí kolegové studující v Praze stěžovali, že U Fleků stojí půllitr flekovské 13° 4.10, ale nezaplatíte-li arogantnímu vrchnímu celých 5 korun, dalšího piva se již nedočkáte. Ve třetí cenové skupině bez horské přirážky stávala točená 12° rovné tři koruny, ve „dvojce“ plzeň 4.40. Jestliže jste v této idylické době v nádražní „čtyřce“ zkonzumovali smažený sýr s vařeným bramborem, hovězí polévku s rýží a hráškem a dvě desítky, zaplatili jste něco málo přes 10 Kčs, což byla cena přijatelná i pro studenty a tehdejší bufeťáky. Zaručené fámy se počaly objevovat v létě roku 1984. Bude se zdražovat. A to o dost! Pesimistická předpověď se potvrdila v pondělí 15. října téhož roku. Pivo a s ním i většina nealkoholických nápojů zdražila někdy i v řádu desítek procent. Prvních pár dní po tomto nešetrném až zločinném zásahu komunistické vlády byly ostravské hospody téměř prázdné, spotřebitelská stávka však netrvala dlouho. Zatímco ve starém cenovém systému byl z dvanáctek dražší jen Plzeňský Prazdroj, „úprava cen“ směrem strmě nahoru přinesla několik dalších diferenciací. Desítka zdražila z 1.70 na 2.50, jedenáctka ze 2.30 na zaokrouhlené 3 koruny. „Běžná“ 12° stála po zdražení 4 Kčs, avšak 12°“značková“ (Staropramen, Gambrinus, Radegast, Ostravar a mnohé další) dosáhla maloobchodní ceny 4.70 Kčs. Nejmarkantněji se změnila cena u ležáků Budvar a Zlatý Bažant. Tam činí při finální ceně 5.20 Kčs za půllitr nárůst více než 80 %. Soudruzi se nepárali a podle toho také dopadli. Již v 2. polovině 80. let došlo k několika personálním změnám v bolševickém státním managementu (nástup premiéra L. Adamce, který nahradil zprofanovaného L.Štrougala a především příchod nezapomenutelného Milouše Jakeše), koncem roku 1989 neslavný pád komunistů opět potvrdil Haškova slova.

Od roku 1991 došlo v tehdejším Československu k uvolnění cen, které v drtivé většině případů přestaly být kontrolovány státem a měly se chovat jako ceny tzv. „tržní“. V současnosti je diferenciace a cenová škála piva tak neuvěřitelně široká – od světlých výčepních patoků v supermarketech za dvě kačky až po luxusní trojciferné ceny piva v mezinárodních hotelech, že stanovit jejich průměr, stejně jako stanovit českou průměrnou mzdu je velice obtížné. Obecně však možno konstatovat, že ceny našeho národního nápoje zhruba kopírují inflaci a že běžný občan, který zná to správné výčepní místo si jich za svůj plat může měsíčně dopřát stále něco kolem tisícovky. Vlády v tržním hospodářství se k růstu cen chovají laxně a alibisticky, nicméně nezřídka zasahují do jejich vývoje uvalováním nových spotřebních a jiných daní. Takto se tyto nejvyšší státní instituce chovají po celá staletí, připomeňme jen spory o tzv. „pivní krejcárek“ z 80. let 19. století, kdy měly být novými pivními daněmi kompenzovány platy tehdejších učitelů nebo sporné a kontraproduktivní pivní zemské dávky z roku 1905. Přesto dnes české vlády stojí poněkud stranou toho hlavního cenotvorného procesu a padají z úplně jiných důvodů.