Po roce se ke mne dostala opět nějaká ta rakouská piva.

Gösser je jedno s nejklasičtějších piv našich jižních sousedů. Je to sice mok průmyslový, avšak kupodivu se dá docela pít. Nutno konstatovat, že např. Vídeň je plná mnoha tuzemských značek, z nichž je podstatná část méně pitelná než samotný Gösser.

Murauer je rakouská značka, která uvádí na etiketě jako rok svého založení 1495. Když je ono pivo dobře natočené, přijde docela k chuti ve vídeňských vedrech. Doma jsem popíjel jejich Märzen v předpisové teplotě, avšak z láhve. Bohužel (nebo spíš bohudík) jsem dosti zmlsaný tuzemskými skvosty, tak mi Murauer připadal trochu industriální a možná i kapku globální, ačkoliv jisté stopy zejména silné sladové složky byly stále patrny.

Ještě o tři roky starší je salzburgský pivovar Stiegl. Když Kolumbus objevoval Ameriku (o které si naivně myslel, že je to Indie), pivovar Stiegl už začínal vařit své první várky. Pivo je spíše sladší (zejména ve srovnání se zemitým Gösserem), připadá mi někdy i jaksi mazlavé, ale je veskrze pitné. Rád na ně chodím do rozlehlého Klosterhofu v Linzi, kde si vychutnávám nejraději stieglovský pšeničňák.

Zdá se, že v Evropě začíná móda „chlebových“ piv. Loni jsem na ně narazil v Belgii, o pár měsíců později ve Frankfurtu. Nutno předeslat, že výchozí surovinou není chléb (na rozdíl např. od ruského kvasu), ale boží dar se do něj pouze přidává. Salsburgský minipivovar Gusswerk uvařil „chlebáče“ vydatného a tělnatého. Pivko slušné, jen bych očekával výraznější chlebovité doznívání.

Nejlepší nakonec. Gösser nefiltr byl jedním z nejlepších rakouských truňků, které jsem v poslední době pil. Barva polotmavá a značně zakalená. Jinak obsah samá chuť a vůně. Možná až trochu do aromatických květin, ale onen kvasničák mi chutnal jako příroda sama.

Napadá mne, že jsem již dlouho neochutnal svůj oblíbený Geroldinger….