…zpívá se v táhlé slovácké písni. Břeclav je zajisté krásné město plné kvalitního vína a nedávno se do něj opět vrátila pivovarská tradice.

První zmínky o pivovarnictví v Břeclavi jsou již z roku 1414. Do roku 1522 se datuje založení městského pivovaru. Pivovar byl průběžně modernizován a to překvapivě i v době 2. světové války a ještě v roce 1991 dosahoval ročního výstavu 215 000 hl. V roce 1994 byl slavnostně privatizován a o dva roky později již méně slavnostně uzavřen. Asi největším důvodem krachu byla ztráta slovenských trhů, neboť krátce po rozdělení federace uvalil s. Mečiar na dovoz piva ze zahraničí, potažmo z ČR nestydatou a vskutku likvidační daň.

O to více mne potěšila zpráva, že pivo se v Břeclavi opět začne vařit. Slyšel jsem něco o datu 22. června a do onoho města jsem se chystal zajet. Bohužel, pracovní povinnosti mi nedovolují onu sobotu do Břeclavi přijet. Nicméně, jak se říká – náhoda je nejen blbec, ale někdy dokáže člověku pomoci. O týden dříve před plánovaným výletem jsem se ocitl v nedalekék městečku Lanžhot. S kapelou jsme hráli na místní svatbě a já měl chvíli mezi instalací aparatury a zvukovou zkouškou zhruba 30 minut čas, tak jsem vyrazil do „města“. Bylo značně nesnadné najít centrum, zřejmě proto, že se v dané lokalitě nic takového co bychom si před tímto výrazem představovali neexistuje. Míjel jsem neútulnou hernu se Staropramenem a blížil jsem se k opticky přijatelnější hospodě, kde mne však odrazovala velká cedule s odporným bíločerveným géčkem. Nedaleko zastavil autobus a z něj se vyřítila skupinka folklórně oděných muzikantů. To mi ještě chybělo – dechovka, pomyslel jsem si, avšak vzápětí mne zaujal velký přívěs upravený na výčep, kterému vévodilo logo pivovaru Břeclav. Připadal jsem si jako v krásném snu. Často se mi zdává o neznámých českých pivovárcích, které náhodou naleznu nejčastěji překvapivě v okrese Bruntál nebo pak na předměstí Prahy. Většinou však před napitím přichází probuzení do drsné reality. Tentokrát to tak však naštěstí nebylo. Paní výčepní zrovna narazila a pivo nemělo žádoucí tlak. Ale za pět minut jsem si již odnášel plastový pohárek s 10°Delegát a 1,5 litrovou petku 12° Kanec. Desítka byla dobře chlazená a osvěžující, nicméně z plastu tolik nechutná. Břeclavský truňk však nasadil laťku a já se po zbytek večera věnoval raději popíjení jakostního vína, neboť nabízený Radegast bych už nevzal do huby.

Druhý den jsem si otevřel petku k obědu a skutečně jsem se namlsal. Někdejší břeclavský ležák Podlužan byl ve srovnání s tehdejšími českými pivy opravdovým samoserem, zatímco současný Kanec je skutečná lahůdka. Pivo je v petce nefiltrované, avšak barva prozrazuje vkusnou jiskru. Pro mé 100% uspokojení chybělo Kanci pár jednotek hořkosti, avšak toto bylo úplně vykompenzováno druhoplánovou latentní příchutí, která mok činila velmi osobitým. To „něco“ vskutku pivního, leč svěžího a neotřelého co vás bude provázet každým napitím a vy si vždy (v případě, že tato chuť zůstane i v příštích várkách zachována) řeknete: To se jim to břeclavské zase povedlo! Nevtítavé doznívání u piva, které neurazí, ale naopak potěší širokou pivařskou obec jen zakončuje radostný pivařský zážitek. Sledujte internet a ochutnejte. Stojí to za to!