Přestože výstav všech našich minipivovarů dohromady tvoří jen zlomek produkce na našem trhu, čím dál častěji udávají příslovečný tón v tom, co je třeba vařit.

Ještě zhruba před 12 lety si pivní velkovýrobci v Česku líně vyvařovali své kleštěné „Klasik“ a „Premium“ pod heslem „Dobré prase všechno spase“. Občas nějaké to tmavé a někdy kolem svátků nerozředili své polochemické melasy podle vzorku HGB a uvedli na trh příslušný „vícestupňový speciál“. Dnes již čím dál častěji musejí reagovat na výzvu, kterou přinášejí jejich drobní „kolegové“. Samotný Gambrinus kdysi v polovině 90. let vyráběl pivo pšeničné, zpočátku s názvem Prior, později jako Gambrinus Bílý. Asi o 7 let později jsem objevil v Tescu zřejmě první průmyslový ejl vařený v náchodském Primátoru. Dnes jsou podobné „speciály“ u nás běžné. Ačkoliv se jejich kvalita nedá s obdobnými výrobky minipivovarů srovnávat, neboť jsou vařeny ve velkých objemech a rovněž musí být nějakým způsobem stabilizovány, aby se nezkažené stačily spotřebovat, nabízejí alespoň slušnější alternativu v nálevnách, jejichž provozovatelé tvrdohlavě lpí na „zavedených“, i když profláknutých a nekvalitních značkách.

V rozmezí dvou dnů jsem měl možnost ochutnat hned tři podobné produkty, které zřejmě mají ukazovat „příznivou tvář“ našich nadnárodních chemiček. Běžná 11°od Kozla již po léta nemá z původní chutnou značkou nic společného. Chuť rohatce z Velkých Popovic (jejichž čestným občanem je kupř. i dlouholetý dirigent a šéf České Filharmonie Václav Neumann) se kontinuálně počala měnit již koncem 80. let po zavedení „moderních technologií“. Kozel začal chutnat jinak a vytrácel se jeho původní, takřka nedostižný charakter. Nicméně ještě zhruba 10 let měl při něm člověk alespoň pocit, že pije pivo. Dnešní jeho jedenáctka je bohužel nahořklou obarvenou vodou a tak si myslím, že nejen jistý výčepní, ale celý onehdy vyhledávaný pivovar je „nějakej divnej“. Nefiltrovaná verze světlého Kozla je nejspíš jejich běžný produkt obohacen mrtvými kvasnicemi, který projde normální pasterizací. I když by tomu tak nebylo a pivo by bylo k mému úžasu opravdu „živé“, jeho chuťové kvality mne stejně vůbec nenadchly. Žádná příjemná vůně, jen o poznání plnější a tím i výživnější konzistence. No aspoň něco.

Do klasické knajpy Alvi chodívám čekat na autobus a většinou si krátím chvíli v přítomnosti Becherovky. Tentokrát mne však zaujal polotmavý Gambrinus, čepovaný v rámci akce „výběr sládků“. Již pozorná výčepní mne upozornila, že mok je tmavší, než by se dalo očekávat. Černý Gambrinus se krátce vyskytl v 90. letech, krátce po uzavření pivovaru v Domažlicích byl přejmenován na Purkmistr (dnes název minipivovaru z Plzně), počátkem 80. let se v Plzni vařil 18° černý speciál Diplomat. Současný tmavý ležák od Gambáče je opravdu značně tmavý, což mi však u piva vůbec nevadí. Pivo je rovněž překvapivě husté a dosti plné. Chuťově však poměrně fádní. Převažuje, jak jsem očekával chuť karamelu.Tmavé Géčko však naštěstí není příliš sladké a tak se dá určité množství docela dobře vypít.

Třetí setkání se „speciálem“ z nadnárodní chemičky se uskutečnilo v Bruntále, kde jsem po čase opět ochutnal krušovickou Pšenku. Ta se mi zdála být ze všech tří zmíněných vzorků nejzdařilejší. Přijatelné chuťové spektrum pšeničných piv je dosti široké, tak, alespoň v mém případě se chuťově zavděčí leccos, u čeho někdy překvapivou pachuť kupodivu nepovažuji za senzorickou chybu. Krušovice nebyly tento případ. Chuť byla učesaná a nevtíravá. Obligátní banán byl kombinován ještě z vůní maracuji či jiného tropického ovoce. Na průmyslově vařený pšeničňák pod dozorem Heinekenu docela slušný výkon.

Jak již jsem předeslal – speciály vařené v gigantech jsou z nouze ctnost a chuťově nic moc, občas však mohou přijít k chuti v hospodách, kde moc na výběr nemáme.