Beskydský pivovárek na Ostravici uvařil nové pivo – tmavou ipu Black Magic.
Jak už jsme si za nedlouhou historii tohoto podniku zvykli, i toto pivo je uvařeno s řemeslnou dokonalostí a má vše, co se od tohoto pivního druhu očekává, včetně tmavé barvy a intenzivní chmelové příchuti. Zaujalo mne, že při výrobě Black Magic jsou použity odrůdy oregonského chmele.
Zavzpomínal jsem si na Oregon. Ve městě Portland se v současnosti nachází plných 55 pivovarů a dalších asi 8 je v plánu! Před 7 lety jsem se ocitl v Portlandu, bohužel však na opačném konci USA ve státě Maine, kde bylo pivovárků asi jen 10. Kolega ze Šumperka má však v oregonském Portlandu dceru a strávil v tomto podivuhodném městě asi tři týdny. Zážitky na celý život. Každý den v několika minipivovarech a stále bylo možno něco nového objevovat a nebylo třeba vyjíždět nikterak daleko.
Pivovarnickou tradici v Portlandu založil pivní průkopník Henri Weinhard, který založil první místní pivovar již roku 1888 (uzavřen roku 1999). Oregonské pivovarnictví čelilo za léta své existence mnohým hrozbám. Již počátkem 20. století místní radní zavedli ve městě veřejné pouliční vodovody, kde se mohli občané zadarmo napít a spotřeba piva tím klesla (nechápu), pak nějaký ten pivovar shořel a největší ranou byla samozřejmě nechvalně známá prohibice (1919 – 1931). Pivo však přežilo a dnes jsou oregonské pivní značky známé i daleko za hranicemi USA jako např. Rogue (máme momentálně na skladě v pivotéce), Deschutes, Mirror Pond nebo Full Sail.
V roce 2008 jsem měl příležitost navštívit Oregon na palubě zámořské lodě, na které jsem pracoval. Kotvili jsme ve městečku Astoria, které patří k nejstarším permanentně obydleným lokalitám na západním pobřeží. První sympatickou věcí v Astorii bylo, že hned z přístavu bylo možno jet do města jakousi červenou tramvají, která připomínala staré dřevěné vozy našich historických tramvajových souprav, které ještě zhruba do poloviny 80. let jezdily z Ostravy do Hlučína (1982) a do Kyjovic (1985). V Astorii je spousta starých budov, z nichž nejstarší mohou mít i 150 let a na ulicích parkují historické automobily, o nichž jsem nevěděl zdali jsou pojízdné nebo jen dekorativní.
Nejzajímavějším objektem byl však pro mne samozřejmě místní pivovar U mokrého psa (Wet Dog). Velká cedule u vchodu s nápisem „Teplé pivo, hnusné jídlo, drzá obsluha – vítejte!“ svědčila o smyslu pro humor místního personálu. Uvnitř měl číšník tričko s nápisem: „Potřebuji pořádně nakopat do prdele…“Jinak podnik pěkný s panoramatickým výhledem na Atlantský Oceán. Na čepu asi 7 místních a pět přespolních piv, jedno zajímavější než druhé. Dal jsem asi pět kusů a bavil jsem se tím, že jsem odhadoval počet jednotek hořkosti (IBU) které byly uvedeny v pivním lístku. U přeničňáku jsem tipoval 20 (a bylo pouhých 12) a u nějakého brutálního ječného vína jsem odhadoval 50 a bylo 96. U mokrého psa jsem tudíž nebyl příliš úspěšný.
Na zpáteční cestě mne zlákala ke vstupu ještě jedna hospoda. Byla to klasická americká lidovka plná místních štamgastů. A na pípě jsem objevil další lokální značku – dva druhy piva s názvem Fort George. Při pintě decentního ejlu jsem hodil řeč s výčepní a s několika hosty. Naše loď byla na cestě na Havaj, Tahiti a pak do Austrálie a Oceánie. Vyprávěl jsem udiveným amíkům o exotických krajích a bylo zřejmé, že mi závidí. V té době Američané nejčastěji létali do Afghánistánu a Iráku.
Návštěva Oregonu, byť krátká se docela vyvedla. Příště si zavzpomínám na Seattle.