To co my nazýváme východem Blízkým, označují anglosasové výrazem Middle East (Střední Východ). I u nás se někdy říká Blízký a Střední východ. Avšak geografii stranou. Důležité je, že na Blízkém Východě bývá pivo dosti vzdálené.

Hlavní roli zde hraje samozřejmě islám. Prorok Mohamed prý nepil alkohol, tak se ho všichni muslimové snaží napodobit. Toto je samozřejmě pokrytectví, neboť ve svém životě jsem potkal spoustu muslimů z Turecka, Iráku, Libanonu či dokonce ze suché Lybie, se kterými jsem v pití lihovin nedokázal udržet krok. Oficiálně však bývá alkohol v těchto zemích poměrně těžko dostupný.

V Egyptě se vyskytují nejčastěji značky Stella (nezaměňovat se Stellou Artois) a Sakara. Obě piva jsou vodnatá bez výrazné chuti a v restauracích bývají dosti drahá. Navíc egyptské obyvatelstvo, které není přímým potomstvem starověkých faraonů (tím jsou údajně cikáni – Egyptian=Gypsy) má spadeno na nemuslimské, zejména bílé turisty. Okradou vás již ve směnárně na kurzu zdejší měny, v obchodě se suvenýry a hlavně v mnohých restauracích kde za oběd a dvě místní piva zaplatíte cenu jako v pařížském Hiltonu. Jordánsko pivo vaří, ale povětšinou bývá k dostání jeho nealkoholická verze. Vyrábí například v licenci irácký ležák Ferida. V roce 2000 žádný pivovar v Arabských Emirátech neexistoval. Na pivo jsem si vyjel do 15. patra jakéhosi mezinárodního hotelu, kde čepovali Foster´s, který lopali šejkové v burnusech. Alláh jim odpusť!V ultraislámském Ománu, kde byla vlhkost vzduchu jen asi 14% jsem se pivovar ani nepokoušel hledat. Avšak přesto tam, alespoň podle internetu takový podnik existuje. V Israeli je pivo zřejmě košer, ale na chuti to není znát. Zatímco lokální víno je lahodné, pivní značky jako Macabee nebo Goldstar jsou naprosto průměrné. V israelských přístavních hospodách však bývá nádherně stylová atmosféra a člověk si tam připadá jako v nedávno historickém filmu.

Návštěva Betléma na Popeleční středu nedopadla dle očekávání. Dlouhé vystávání ve frontě bylo asi po dvaceti minutách přerušeno nekompromisními kněžími Arménské církve, takže jsem neuviděl autentické Ježíškovi jesličky. O to více mne překvapilo, že se v obchodech prodával pravý palestinský ale s názvem Taybeh. Polotmavý chutný mok mne utvrdil v přesvěčení, že když nechybí dobrá vůle, pivo se může naučit obstojně vařit i jeho potenciální odpůrce. Nejsem zastáncem radikálního islámu, avšak nedivím se nelibosti Palestinců, kterým v roce 1948 ukradli vlast. Když se to dnes OSN snaží alespoň částečně napravit, protestuje jako jediný evropský stát zrovna Česká Republika, která by měla palestinskou svrchovanost jako spravedlivý proces a zejména rozvíjející se pivovarnictví podpořit. Ale co naplat. Ministr Schwarzenberg, který sám vlastní pivovar sleduje svoji scestnou lajnu. A v naší Republice se již dlouho na blaho lidí ani piva nehledí. Nedopusťme ať se nám pivo vzdálí jako na Blízkém Východě!