Vsetínský pivovar fungoval od roku 1663. V osmdesátých letech kolovaly zvěsti o jeho možném uzavření. Přesto přežil ještě jednu celou dekádu.

Má první zkušenost se vsetínským pivem je z léta 1983. Bylo dosti obtížně k sehnání a vlastně ani nebylo oč stát. Tenkrát jsem vyběhl ve Vsetínských Vrších na horskou chatu Portáš a nalezl vsetínskou desítku na čepu. Na žízeň jakžtakž, ale žádnou mimořádnou chuťovou kvalitu jsem tam neobjevil. Dva škopky jsem ještě zajedl hovězím vývarem s rýží a hráškem (v bufetech 4. cenové skupiny stával tento pokrm neuvěřitelných 70 haléřů) a přál si platit. Neměl jsem u sebe peněženku, jen roztrženou desetikorunu (papírovou), která byla slepena páskou, která však ztratila svou potřebnou adhesivitu. Číšník prskal a nadával, nic však nesvedl. Peníze jako peníze.

V polovině 90. let měl pivovar Vsacan (tak se myslím tenkrát jmenoval) políčeno na zahraničního strategického partnera, avšak vše marno. Ke konci tisíciletí se jeho provoz rušil. Pro obyvatele Vsetína však zůstává požehnaným rok 2002, kdy na jeho předměstí vznikl minipivovar Valášek. Za posledních 12 let si pivovárek udělal poměrně dobré jméno a hodně rozšířil svůj sortiment o piva ovocná, medová a hlavně svrchně kvašená. Nedávno jsem okusil jejich 11°Vsacan. Etiketa na petce velice připomínala fungování vsetínské provozovny za minulého režimu, chuť však byla naštěstí příjemně valáškovská.

Pivař je jako každý obyčejný člověk nevděčný. Valáška U Segala bere jako samozřejmost a někdy navíc vyžaduje změnu. Myslím však, že dnes by se jen málokdo chtěl vrátit o 30 let zpátky, kdy bylo v našem rozlehlém Severomoravském kraji funkčních pouze 8 pivovarů a Vsacan spolu s olomouckým pivovarem patřily k těm nejhorším.