Možná by se o tom dala napsat i odborná stať. Avšak zdá se mi to příliš subjektivní.

Všiml jsem si toho vlastně už docela dávno. Snad ještě v prehistorických dobách počátku 80. let. Když jsem pil pivo na zahrádce zdálo se mi chuťově trochu odlišné než to, co jsem konzumoval v uzavřeném prostoru. Jednou někdy počátkem léta 1981 mne kolega Pastrňák upozornil, že na zahrádce Nové radnice mají na čepu Gambrinus. S touto, v onom čase ještě poměrně chutnou značkou jsem neměl v roce 1981 ještě žádné zkušenosti, přece mi něco připomínala. Snad dětství a naše rodinné výlety, někdy na koupaliště, někdy i na fotbal, kde mi otec dával z kelímku trochu cucnout.

Čas šel dál a já si počal chuťových rozdílů piva mezi exteriéry a interiéry všímat. Markantnější to bývalo vždy na okraji hlavní pivní sezóny, buď zjara nebo naopak na podzim. Pamatuji si pár svých návštěv hospody Na samotě u Vilíka na přelomu století. V říjnu jsem si vychutnával svůj Zlatovar na již prázdné zahrádce a v chuti jsem cítil jakousi nepatřičnou drsnost.

Nejčerstvější zážitek tohoto druhu pochází z minulého týdne. Přinesl jsem si na předzahrádku Kurník šopy půllitřík s Novopackou 10°. A příchuť tohoto piva mne skoro šokovala. Poměrně nevýrazná a až bych řekl dvousložková. Dokonce jsem v ní cítil prvky jablečného jaru, což by svědčilo o tom, že je pivní sklo po umytí nedokonale propláchnuté. Zvedl se však chladný vítr a já si poslední zhruba třetinu svého pivka přinesl dovnitř. A tam se chuť změnila naprosto zásadně. Najednou to byla zase ta klasická, chutná Novopacká desítka, kterou bylo radost si vychutnat. Měl jsem ještě pokušení jednou vylézt ven, ale nechtěl jsem tahat čerta za rohy.

Proč se to děje? Mám snad nějaký předsudek pramenící z traumatického zážitku? Měl bych se nechat psychoanalyzovat?  Myslím však, že by mne i naprosto seriozní psycholog po vyslyšení mých potíží poslal obratem ke svému kolegovi psychiatrovi.