El lobo znamená ve španělštině vlk. Čili název obce Lobeč by se dal přeložit volně jako Vlkovice.

Pivo se tam v současnosti vaří již několik let. Asi před 5 lety jsem náhodou ochutnal v Praze lobečský stout a o něco později v ČB jejich ležák. To však bylo během gigantického pivního festivalu, kdy byly k dispozici snad stovky pivních vzorků, takže degustační zážitek si nepamatuji.

Nyní jsem si však jednu spodně kvašenou láhev z Lobče zakoupil v porubské Pivotechně. Její ochutnávka byla vskutku lehce zapamatovatelnou a výjimečnou degustační zkušeností. Jako bych se vrátil o takových 35 let zpátky do nějakého českého výčepu, kde jsem popíjel tenkrát vynikající, avšak dosti rozšířený klasický ležák. Prý se tenkrát šidilo na surovinách a hygienické podmínky v tehdejších pivovarech byly zoufalé. Archaická byla rovněž zařízení dobových provozoven. To říkají současní pivní rozumbradové. Kam však do současnosti pokročila kvalita a hlavně chuť Kozla nebo Gambrinusu soudný pivař ví nejlépe sám.

Vůně lobečského ležáčku se libě linula již od hrdla masivní sedmičkové nevratné láhve. Truňk na první pocel hluboce hořký, ale jak to mám rád, nikoliv prázdně pelyňkově, nýbrž stoprocentně pivně. Nádherně zemitá příchuť prostupovala každým nedočkavým douškem a formovala se v přímočaré a nostalgické doznívání. Při popíjení jsem jasně viděl stříbrnou pípu chrlící jen jeden druh piva, který ale stál za to zahalenou v namodralém dusivém cigaretovém dýmu a hlouček štamgastů diskutujících o fotbalové lize a sdělujících si vzájemně zakázané politické vtipy, které doktor Gustav Husák tenkrát sbíral i s autory. Lobeč mi připomněla možná neradostné avšak o to dobrodružnější mládí, které se už nikdy nevrátí. Pivo, které je důkazem, že Češi zejména v jeho spodně kvašené verzi dosáhli dokonalosti a štafeta se úspěšně předává dál.

Našel jsem si na internetu informace, kde je možno lobečské pivo sehnat i v točené verzi. Budu je sledovat.