V mládí jsem měl dva úhlavní nepřátele. Byla to pošta a železnice.

Již na prahu mé plnoletosti jsem byl velice citlivý na byrokraty. Nenáviděl jsem úředníky na Národních Výborech, kulturních střediscích a hlavně na poštách. Všichni mi komplikovali život. Zvláštní kategorií byli tenkrát zaměstnanci železnice ,lidově zvaní Modré mozky.

Monstrózní státní firma ČSD nikdy příliš efektivně nefungovala a situace se nezlepšila ani po údajné revoluci. Naopak, vyplavala na povrch kvanta informací, co byl a je neobolševický moloch zač. V roce 1992 jsem se málem umlátil smíchy, když jsem v tehdejším Reflexu četl článek, jak se České Dráhy snaží ušetřit finance. Kupříkladu na jedné nejmenované železniční stanici usoudili, že jedna z kanceláří je zbytečně rozměrná a tak z ní udělají dvě. Po tomto úsporném opatření v jedné části někdejší nadrozměrné místnosti zůstalo okno a ve druhé plynové topení. Další topení se tak muselo nainstalovat do místnosti s oknem, kde bylo chladno a naopak v sousedním kumbále musela být celodenně v provozu žárovka, neboť tam byla tma. Když započteme ještě náklady za zednické práce, vyjde nám čistá částka úspory v hluboce mínusových číslech.

Vlak má pro aktivního pivaře oproti jiným dopravním prostředkům přece jen řadu výhod. Vlastní interní sociální zařízení, ve kterém vždy v létě dokonce tekla voda, dá se v něm chodit pěšky a někdy lze dorazit i do jídelního a nápojového vozu.

Na druhé straně mnohá nádraží jsou poměrně dost vzdálená od příslušných obcí, na přání souprava nezastaví (zde je možno za mírný poplatek aplikovat tzv. záchrannou brzdu), vlaky mají často zpoždění, takže ujíždějí přípoje do vzdálenějších regionů a v dnešní době se koná evidentní soumrak nádražních restaurací.

Jinou otázkou je bezpečnost drážního provozu. Zatímco jsem si já za 35 let nezvykl na údajně vysoce bezpečné cestování letadlem, ve vlaku jsem celkem v klidu. Na většině našich tratí vagóny kodrcají a házejí, až se čabrají popíjená piva, avšak běžného člověka nenapadne, že na kolejích se může znenadání objevit nebezpečná překážka, nebo že se dva vlaky mohou dostat ve špatný čas na tu samou kolej. Bohužel, tato pravděpodobnost tu existuje.

V roce 1995 poblíž žel. stanice Krouna zmasakrovala odbržděná lokomotiva 19 cestujících v nočním motorovém vlaku.

Události posledních dvou týdnů na dráze mne málem nutí přehodnotit mé cestovatelské plány na příští měsíc. V nedávné době se nakumulovalo asi 6 incidentů na železnici, při nichž bohužel i umírali lidé. Vedle obligátních havárií na železničních přejezdech došlo opětovně k situaci, že strojvedoucí ignoroval červené světlo na semaforu a pokračoval v jízdě po koleji, po které v protisměru jel jiný vlak.

Již od mateřské školy nám rodiče i vychovatelé vtloukali do hlaviček, že červená znamená STŮJ!!! Co může omluvit takovéto hrubé porušení základních dopravních předpisů? Přetíženost zaměstnanců, nebo už ČD jsou nuceny zaměstnávat i osoby s Daltonovým syndromem?

Vždycky se nějaká ta výmluva najde a náš multifunkční ministr Havlíček vstává každé ráno o 45 minut dříve než Babiš. Člověk by možná po událostech posledních týdnů raději cestoval autobusem, ale ani tady nejsou statistiky nikterak příznivé. Vozidla převrácená na střechu, spontánní samovznícení. Nebezpečné je i jízdní kolo a při řízení auta nesmí řidič chlastat, což dosti limituje cestování za novými pivními značkami. Není bezpečná ani pěší chůze, neboť se množí případy, že chodce smete poloslepý řidič. A jsou všechny železniční přechody řádně a dostatečně označené?

Vezmeme-li v potaz počet pravděpodobnosti, tak nakonec přece jen na pivní výlet vyrazíme. Věřme, že vlaky vybaveny pojízdným občerstvením pojedou alespoň trochu podle jízdního řádu a modré mozky už přestanou demonstrovat své sabotáže.