Úvodem starý tematický vtip.

Chlubí se Američan Rusovi, jak je na tom dobře USA s pěstováním brambor: „My ve státě Idaho zasadíme brambory koncem března a počátkem září už sklízíme!“

„To nic není“, odpoví Rus, “ my sice sadíme až v květnu, ale sklízíme už koncem června!“

Američan nevěří: „To není možné! To ty brambory musí být ještě úplně zelené!“

Načež Rus podotkne: „Jenže vy nevíte, co je to hlad…“

Když mi ing. Oppelt svěřoval v sobotu petku se svým pivem upozornil mne, že pivo je ještě dosti mladé a že by bylo nejlepší nechat je alespoň dva týdny dozrát v ledničce. Proč ne, řekl jsem si. Prozatím se budu věnovat jiným mokům a Oppeltův ležák ať klidně zraje.

Žízeň a zvědavost však byly silnější. Popíjel jsem Ostravici, Ogara, ale pokaždé, když jsem vytahoval petku z chladničky, pohledem jsem zavadil o zrající pivo.   Nakonec jsem samozřejmě nevydržel a láhev otevřel v přítomnosti jisté pivní kolegyně. Ani bych neřekl, že by dotyčný truňk čímkoliv strádal. Řemeslná perfektnost, příjemná tělnatost, nerušící chmelovost, krásná dochuť. 1,5 l petka se vyčerpala docela záhy. Nakonec jsme si dolili sediment ušlechtilých kvasinek – vzácný a bohatý to zdroj vitamínu B.

Jsou piva mladá, starší i archivní, mezi něž pochopitelně nepočítám ty po 15 let zapomenuté v komerčním pasterovaném balení. Každý kvalitní mok je potřebný, i když samozřejmě nemusí chutnat všechno všem. Ale mne i možná trochu nedozrálé řemeslné pivečko opět přesvědčilo o oprávněnosti našeho boje za tradici a kvalitu.