Proti samotné Vídni vůbec nic nemám. Občas polknu i nějaký ten vídeňský ležák, který může však být odkudkoliv.

Tento styl se mi zdá být trochu moc uhlazený. Mok bývá poněkud tmavší barvy a drsná hořkost a chmelovost je zpravidla zjemněná až decentní nasládlostí a karamelem.

Ze svrchňáků mám podobný vztah k Brown Ale.

Občas mi však nějaká Vídeň i chutná. Nedávno jsem například narazil na 12,8°vídeňský ležák z Benešova.

EPM udávaný v desetinných číslech se mi zdá až příliš intelektuální, pro mne je to prostě „třináctka“. Avšak si zároveň uvědomuji, že ta by se už nalézala v kategorii „speciál“ nebo „silné pivo“, kde již platí vyšší spotřební daň.

Benešovské pivko mám rád a vždy je rád ochutnám. Je to truňk možná trošku sladší, ale má svou charakteristickou příchuť, kterou neztratil ani během několika posledních hektických desetiletí.

Chutnala mi nedávno i jejich 15°, ta je však pro mne na nějaké to delší popíjení dost silná.

Benešovská Vídeň nebyla moc tmavá, v umělém osvětlení hostinského zařízení bych její barvu popsal jako „načervenale zlatavou“.

Již při úvodním přivonění jsem spolehlivě zaregistroval Ferdinanda.

Celá následující degustace půllitru byla provázena právě oním chuťově-čichovým vjemem. Žádné překvapivé podtóny ani alikvoty. Možná jsem si to zjednodušoval, ale u důvěrně známých značek trošku vypínám a spíše rekreuji.

Podobně jsem si to užil i s pejřimovským Poutníkem, který se náhodou s Ferdou ocitl na soutoči.

Jsem rád, že v našem pivním průmyslu i nadále existují stálice, ke kterým se může často vyčerpaný pivní lovec opětovně a s důvěrou vracet.