Vánoce byly nedávno a spíše se blíží Velikonoce. Počítám však, že letošní oslava se moc nevyvede.

Uvědomělé ženy ctící staroslovanské tradice se budou samy polévat vodou a provozovat sebemrskačství. Následně si mohou připravit vaječný salát. Zdecimovaní křesťané budou zase sledovat v TV přímý přenos velikonoční mše, kde jim bude kardinál Duka v komické roušce povídat o nanebevstoupení Ježíše Krista.

Já však rád vzpomínám na československé Vánoce 80. let. Nedávno jsem se se svými zážitky podělil i s americkými pasažéry naší říční lodi River Aria. Zatímco mí kolegové z jiných zemí (Rumunsko, Bulharsko, Srbsko) se omezili na suchopárný popis vánočních jídel a bohoslužeb, já jsem měl opravdu o čem vyprávět.

Už odmalička jsem znal pověry o zlatých prasátkách. Moji rodiče dbali na pravidelnou stravu, proto jsem míval i 24.12. na stole připravenou snídani, většinou vánočku a kakao, které jsem neodolal, takže jsem nikdy tento brav na stěně nezahlédl.

Později jsem vždy ráno na Štědrý Den vyrazil na pár piv do některé z otevřených hospod. Líbil se mi sváteční ruch i poslední snahy rozverných hostů sehnat na poslední chvíli nějaký ten vánoční dárek. Nějaké to prasátko jsem většinou potkal při mé cestě zpět domů..

Podle náboženských bigotů jsme za socialismu Vánoce slavili konzumně. Myslím však, že oproti současnosti to byl velice slabý vývar. Nicméně dobře jíst a pít se muselo i tenkrát. Nerad vzpomínám na masakr sladkovodních kaprů a na zkrvavené ruce mé vlastní matky. Avšak chutné cukroví jsem mlsal často už i pár dnů před instalací vánočního stromku.

Nejraději však vzpomínám na charakteristický barterový obchod, který tenkrát v 80. let jen kvetl. Můj otec, v té době ředitel ostravské pobočky národního podniku Labora povětšinou v předvánočním čase dodal pár úzkoprofilových kusů laboratorního skla svému kamarádovi panu Oslízlovi, který tenkrát byl ředitelem pivovaru Ostravar. Jen tolik, aby to šlo zaretušovat ve skladové evidenci. Šťastný Oslízlo pak daroval otci několik bas ostravské 12°.

Jednu až dvě přepravky uložil otec pečlivě doma, se zbytkem odjel služebním vozem za mým někdejším skautským vedoucím Waldou, který v 80. letech pracoval jako řezník v Budoucnosti, pro nějaké to masíčko.

A opět – po odečtení naší soukromé spotřeby to, co zbylo, otec daroval řediteli Moravských vinařských závodů, který nesl exotické a stěží definovatelné příjmení Tetratur. A na závěr ještě s basou Ostravského Kahanu do lihovaru v Radvanicích. Každý rok domácí žranice a chlastačka skoro zadarmo.

Byť ateistou, každé Vánoce jsem zamířil na Půlnoční, která začínala zpravidla už ve 22 hodin, abych si spolu s věřícími disidenty zanotoval letitý protest song Narodil se Kristus Pán, na kterém mne mimochodem fascinuje lydická kvarta v úvodu známé melodie.

Když k tomu přičtu některé tehdejší sezónní pivní speciály, pokročilou komunikaci mezi lidmi a relativní světový mír, nedivím se, že na tato období vzpomínám s neskrývanou nostalgií.