V 10 ráno vyrážím na exkurzi až k bráně Kavkazu.

Náš mikrobus značky Mercedes pojme zhruba 15 turistů. Asi 35 letý průvodce hovoří plynně rusky a dokáže i tlumočit ¨do angličtiny. Během výkladu s radostí zjišťuji, že mi 10 let studia ruštiny přece jen k něčemu bylo.

První zastávka je u přehrady Zhinvali. Takový o něco větší Kružberk. Na stanovišti autobusů si kupuji místní lahváč s povědomým názvem Sviani. Je to náhoda nebo plagiát?

Na další zastávce u pevnosti Ananuri si již pivo nekupuji. Objekt má pohnutou historii a v jeho areálu se nalézá i pravoslavný kostel. Mnoho gruzínských církevních památek pochází již z 5. století, některé jsou i starší. Venku je poměrně horko a brzy již dostávám žízeň.

Oběd v obci Mleta. Objednávám si rajskou polévku s drůbežím masem a vypiji dvě točená Natakhtari. Vjíždíme už na předhůří Kavkazu, nekvalitní silnici občasně lemují protilavinové tunely. V zimě zde prý bývá i 10 metrů sněhu. Parkujeme v centru zimních sportů, kde v létě sportovci praktikují alespoň paragliding. Na protějším kopci stojí památník rusko – gruzínského přátelství, které dle historie začalo už v roce 1783 podpisem jakési smlouvy. Průvodce nás ubezpečil, že se obyvatelé obou zemí mají stále rádi a že vzájemné problémy dělají pouze vlády. No, nevím jak to berou v Abcházii a Severní Osetii.

Ještě krátce stavíme u pahorku, který vypadá jako strusková halda. Teče z něj železitá minerálka, ale pro tohle jsem zde nepřijel.

Městečko Kazbegi se již opět jmenuje Stepantsminda. Seženu levný nocleh v soukromí. Okolí je plné horolezců i jiných zahraničních návštěvníků. Točené Kazbegi si vychutnám ve společnosti starších manželů z Broumova (olivětínský Opat).

Druhého dne se vydám po jediné místní dostupné turistické stezce na kopeček Gergeti. Trasa vypadá náročně, ale je to jen pár kilometrů. Okolní příroda je nádherná a nad vším se tyčí vrcholek zasněžené hory Kazbegi, která měří 5048 m.n.m. Nahoře však bohužel žádná pořádná hospoda, jen kostelík z 5. století. Všeho moc škodí.

V místních potravinách jsem zakoupil ze studijních důvodů několik lahvových piv. Ninkase nic moc. Pivo „Češkoje“ je vyrobeno v Rusku a údajně je nepasterované. Chuť by ale mohla být výraznější. Docela zavedenou značkou je Argo (1994). Celkem častým logem nad stánky s občerstvením je graficky zdařilé Khevsruli. Nikde v prodeji jsem však tuto značku neobjevil.

K obědu šašlik, na večeři kebabi, k tomu pár druhů lokálních polévek. V sobotu ráno je čas vrátit se do Tbilisi. Jediným způsobem dopravy je tzv „maršrutka“. Vícemístný van nebo mikrobus, ve kterém je doprava levná, avšak není příliš pohodlná. 160 km za 64 korun, ale málem jsem si dvakrát rozbil hlavu o interiér vozidla.

Na stanovišti ve Tbilisi objevuji stánek s gruzínským pivkem Goodman. Velice příjemný nejspíš nefiltrovaný ejlík – půllitr za 13 Kč. Ještě nacházím pivo Mtieli, ale to už mi tak chuťově výrazné nepřipadá.

Jaké jsou mé základní gruzínské pivní poznatky? Zajímavých pivovarů tam pár určitě je, není ale jednoduché je najít. Pivo se všude točí dobře ošetřené (mimo Alani) a zásadně na hladinku. Problémem je tenká pěna. V této souvislosti mne později napadlo, že jsem mohl lokální výčepní jako pivní učitel národů zasvětit do tajemství reverzního pípového chodu….

Nikde jsem se nesetkal s pivním táckem (sběratelé mají prostě smůlu).

Dostanu-li někdy příště v této zemi teplé pivo, dokázal bych situaci pojmenovat (tbili ludi), nikoliv však napsat.