Blbý kdo dává, blbější kdo nebere. Když mne česká pobočka firmy Heineken pozvala na dvoudenní zájezd do Amsterdamu, neváhal jsem ani hodinu. 

Heineken mne zve čas od času do Krušovic, Brna, Ústí či do Prahy. Ale to Holandsko jsem si nechtěl nechat v žádném případě ujít. Zmíněná společnost mne zajisté zná jako pivního rebela a zapřísáhlého nepřítele globalizace, přesto vyhledává mou přítomnost. Odlet z pražského letiště Václava Havla (bývalá Ruzyně) byl již v 7 hodin ráno. Se mnou do Amsterdamu letěli ještě dva novináři gurmánského časopisu Maxim, jeden z E 15, šéfredaktor pivního plátku Pivo,Beer, Ale a dva mladí zástupci společnosti Heineken Česká Republika. Pan Jiří ani slečna Zuzana toho ve svých cca 30 letech věku o pivu moc nevěděli, disponovali však platebními kartami výšezmíněné firmy, takže se stali vedoucími naší výpravy. Po ubytování v Hotelu jsme zašli na snídani. Jiří strategicky vybral sport bar s Heinekenem, mimochodem o podobné úlety se snažil po celou dobu našeho pobytu. Inu – potřebná loajalita k firmě. Šéfredaktor pivního periodika pan Borovec byl naštěstí člověk velice zkušený a znal značně důvěrně holandské hlavní město, takže se celkem hladce ujal funkce erudovaného průvodce. Naše další kroky vedly do místní vyhlášené hospody Wildman. Osmnáct druhů čepovaných piv bylo dostatečně pádným argumentem abychom v tomto historickém šenku nějakou dobu pobyli. Ochutnal jsem Brand Bok, místní minipivovarský Porter a pšenici. Mok dobrý, jen mi trochu zpočátku vadilo, že se čepuje povětšinou jen do čtvrtlitrových skleniček. Přitom každé takové miniaturní pivo stojí průměrně 3 – 4 eura. Naštěstí s námi byla pohotová slečna Zuzana se svojí heinekenovskou platební kartou. Po obědě, který jsem zapil belgickým plnotučným alem La Chouffe jsme dorazili do tématického muzea Heineken Experience. Expozice je moderní – multimediální a interaktivní.V jednotlivých sálech přeskakují agilní výčepní nebo sládci z jedné obří obrazovky na druhou, prošli jsme starým i virtuálním pivovarem, kde jsme se proměnili v samotné pivo, které je přímo vyráběno. Vystaveni žáru, vibracím i příležitostným vodním sprškám jsme byli konečně zralí na minimálně jedno točené. Tím byl pochopitelně standardní Heineken. Ten jsme si mohli sami načepovat, ovšem „po holandsku“. Pípa se otevře na maximální výkon a přiloží se čtvrtlitrová sklenice v úhlu 45°. Pak se počká až sklenička přeteče a dřevěným nožem se seřízne pěna. Počítám, že při tomto druhu čepování jsou na každém minipivu ztráty asi dvě deci. Mám k pivu úctu, i když se náhodou jedná o Heineken, proto jsem se snažil o šetrnější přístup a natočil jsem si asi centimetr pod míru. Nicméně jsem obdržel certifikát výčepního Heinekenu se kterým se nikde určitě chlubit nebudu.

Úspěšné story rodiny Heinekenů začalo roku 1864 když Freddy Heineken ve svém věku pouhých 22 let koupil zchátralý amsterdamský pivovar Hooiberg. V podnikání se mu dařilo a brzy provozovnu přestěhoval do větších prostor. Od roku 1873 nese firma oficiálně jeho jméno. Z pozdějšího pivovaru v centru města je dnes již jen funkční muzeum. Roku 1968 se Heineken spojil se svým tehdy největším konkurentem pivovarem Amstel a vybudoval tak firmu monstrózních rozměrů. Prozatím poslední člen dynastie Henri Heineken zemřel v roce 2002. Jeho dcera a univerzální dědička žije dodnes, ale na veřejnosti se příliš neukazuje. Společnost už zřejmě žije vlastním životem. Jen mi ve výkladu chyběla jakákoliv zmínka o únosu Heinekena v roce 1980.

Po vyčerpávající exkurzi jsme se vydali relaxovat na loď, která brázdila místní kanály (grachty). Nechybělo občerstvení a všudypřítomný lahvový Heineken. V Amsterdamu je několik milionů jízdních kol a žádné z nich nemá přehazovačku. Holandsky se „na zdraví“ řekne podobně jak německy „prosit“ my v naší skupině jsme si však vytvořili vlastní kvazi holandský přípitek bližší místnímu akcentu: „chrocht!“Ještě umím říci holandsky (nebo vlámsky) „ruce vzhůru“ (hande omhog) a „drž hubu hajzle“ (houd je bek klotzak), tyto věty jsem však v mírumilovném prostředí používat nemusel.

Večer se šlo na okázalou večeři do populární amsterdamské hospody, která naštěstí nabízela slušný sortiment holandských lahvových piv. Ochutnal jsem speciál od Texelsu, voňavý Pilsner z minipivovaru An Molen a pšeničňák z podniku se snad nejkratším jménem na světě – Ij. Kolega Borovec mne ještě tahal do americké pivnice se 30 pivy na čepu, ale já již byl zralý na postel. Díky přejezení jsem se během noci několikrát vzbudil, jinak jsem na posteli královských rozměrů (king size bed) spal dobře až do rána. Zdálo se mi o zelených lahvích s červenou hvězdou. Co přinese další den?