Od chvíle, kdy byla do Hobitu přivezena první bečka pšeničného piva, nejspíš z Náchoda, 
visela ve vzduchu logická otázka: Kdy se i v místním pivovaru začne vařit pšenka?
Je možné, že pšenka se v Hobitu pila již v době před zahájením provozu minipivovaru. Nicméně otázka zůstávala stejná. Mnozí hobitovští štamgasti přišli weizenu na chuť a tak netrpělivě očekávali rozšíření sortimentu. Vedení Hobitu (dnes Pivovarský dům Ostrava) dlouho odolávalo. Aby se pivař napil a pivo zůstalo i nadále povětšinou ječné, začal se vařit sváteční speciál Sv. Martin, do kterého byl úsporně přidáván pšeničný slad.
Situace se změnila až když do minipivovaru Qásek přišel nový sládek – brazilský studovaný pivní odborník Giovani Caruso MacDonald (to není vtip). Ten se nedávmo rozhodl u nás pšenici uvařit. Včera se pšeničný Qásek konečně dostal na čep. Stupňovitost 12°, obsah alkoholu 4,8%, hořkost 20 IBU (EBU). Byl jsem na ten premiérový zázrak zvědavý, tak jsem po šichtě ihned zamířil do Skákavého poníka na vzorek. Odmítl jsem plátek citrónu, neboť jsem se rozhodl zdegustovat první oficiální qáskovský weizen v jeho naturální podobě. První dojem – ve vůni chyběl obligátní banán, což bývá charakteristické znamení pšeničňáků, ale pro mne je to trpěné klišé. Chuť „bílého“ Qásku referovala nekompromisně o přítomnosti jiného zrna, přesto však mok nebyl německy brutální ani belgicky uhlazený pomerančovou kůrou, hřebíčkem a koriandrem. Nejvíce mi tento pšeničňák připomínal podobné výrobky z USA a Kanady, kde cítíte ušlechtilé pšeničné zrno (to ječné můžete cítit i v oku) a nejste rozptylováni dotěrnými ovocnými pachutěmi a hektickou kyselostí. K hobitovské verzi weizenu by se ostatně citrón ani nehodil. Navíc jsem v pšence cítil charakteristickou qáskovskou příchuť – jakoby byl tento výrobek říznutý Kunětickým Hejkalem. Ačkoliv se jednalo o pivo svrchně kvašené, neukrylo v sobě prvky ležákovosti. A brzy jsem se dozvěděl proč. Zákvasná teplota na spilce během hlavního kvašení klesla pod hranici „ejlovosti“ a tak se přítomné kvasnice začaly chovat ležákově. Údajně je příště nutno stanovit výchozí teplotu na 25°C.
Takto konečně Hobit ke svému pšeničňáku přišel. Na zdraví!
no nezbývá než brát první pokus s rezervou a doufat, že příště to bude lepší. CItron v pivu ještě chápu někde na bowlingu nebo na Stodolní v Hoegardenu, kde to zvýší atraktivitu tohoto nápoje mezi náctiletými, ale v domovské hospodě minipivovaru, a ještě ve vlastním pivu… panenko skákavá…
Citrón se dává do pšeničného piva tradičně a není to žádný současný módní výstřelek. Nicméně je rozdíl mezi Hoegaardenem, který se řadí do kategorie „Belgické bílé“ a českým pšeničným pivem s prvky ležáku, který se vaří v Qásku. Tam opravdu citrón není namístě.
řekl bych, že citrón se dává jen do witbieru, který obsahuje kromě pšeničného sladu i různé koření, pomerančovou kůru atd. , ale do klasického weizenu určitě nepatří, to je zhovadilost, která se nepochopitelně ujala asi jen v Čechách, asi proto, že standardní číšník nezná rozdíl mezi witbierem (Hoegaardenem) a weizenem.
Geovani říkal, že ty prvky ležáku jsou v Trigu proto, že nedokázal zajistit dostatečně vysokou teplotu na spilce a při ležení, tudíž ty svrchní kvasnice se plně nerozvinuly….ale to se časem vychytá, je to taková „beta“ verze Triga