V 80. letech se na území ČSSR nalézalo asi 100 státních pivovarů a neznal jsem nikoho, kdo by si pivo sám vařil doma.

Lidé si vyráběli víno, načerno pálili kořalku, ale vařit si pivo? Jako občan Ostravy jsem věděl, že Ostravar je nedobrý, Zlatovar lepší a nejlepší je nošovický Radegast. Když jsem vyjel do Prahy, vyhledával jsem kvalitně ošetřený PU, jinak jsem miloval Kozla a pitelnými moky bývaly i Gambrinus, Staropramen či Budvar. Ve Výchočeském kraji jsem si oblíbil Olivětín a Rychtáře, na jihu Regent a Protivín, na severu Lučan, Vratislav, Svijany a litoměřický Kalich. Na jihovýchod od mého rodného města pivní situace už tak pozitivní nebyla. Jihomoravská piva bývala povětšinou sračkovitého charakteru a na Slovensku to bylo ještě horší. Neexistovaly minipivovar (dokonce jsem slyšel, že U Fleků je považován za pivovar průmyslový) a všechno bylo dáno.Nechutná ti – nepij. Nebo si zajeď na pivo někam jinam.

Někdy v oné historické době budoucí prezident Václav Havel spolu se svými spoludisidenty jezdívali údajně do Deštného v Orlických Horách na chatu jakéhosi ing. Poláka, který si sám vařil pivo. Roku 1982 jsem si nasbíral někde v okolí Proskovic divoký chmel a chystal jsem se jej uvařit ve vodě. Z bylin naštěstí vylezli škvoři a já své suroviny zahodil.

O čtyři roky později jsem v kanadském Edmontonu potkal manžele Kaňkovy, kteří si také pivo vařili sami. Měli k tomuto účelu zakoupeno dokonce příslušné zařízení. Lahváčů plný sklep. Proč to nezkusit doma?

Dále byly už jen plány. Roku 1996 jsem potkal dalšího Kanaďana, který se homebrewingu aktivně věnoval. Zhruba v té době se odehrál zlom i u nás. Začalo to komerčními minipivovary. V době zakládání prvních provozoven počátkem 90. let (Svinišťany, U Zezuláků, Pegas) aparatury pro minipivovary „na klíč“ vyráběly oficiálně a draze jen Pacovské strojírny a ZVL Hradec Králové. Zařízení na poměrně velký výstav a cena kolem 10 mil. korun. Vzápětí ale počal fungovat trh a zájemci o komerční pivovarnictví si dováželi technologie ze zahraničí, případně si je vyráběli sami (Běleč). Zakrátko zareagovali čeští výrobci a minipivovary přestlaly být finančně nedostupnou záležitostí.

Někdy koncem 90. let jsem zahlídl v prostorách Pivovarského domu v Praze tzv. Pikopivovar. Opět zařízení na klíč se vším všudy v krásném nerezovém provedení na kapacitu 100 litrů piva. Ovšem cena 1 milion korun. V té době se však  už začali nadšenci věnovat vlastní výrobě. Aparáty si vyráběli svépomocně, brzy však počaly vznikat speciální obchody. Mohutné domovařičské hnutí bylo založeno.

Dnes už je ČR opět pivně velice rozvinutou zemí. Skoro 470 fungujících pivovárků a určitě několik tisíc domovarníků. Občas mám to štěstí zúčastnit se nějakého tématického srazu. Je to kvalitní zábava. Účastníci si na setkání vyměňují zkušenosti a hlavně vzorky. Někteří jedinci se již dopracovali k dokonalosti. Začátečníci dělají chyby, ale sbírají zkušenosti. Experimentuje se, ale vaří se i klasika. Někteří domovarníci se časem etablují na plnokrevné sládky.

Osobně zatím vařím pouze žitné pivo válečné, přesto se snažím toto veskrze ušlechtilé hnutí všemocně propagovat. Asi mám v tomto směru i jisté charisma. Na jaro jsem pozván uvařit pivo do balkánské Černé Hory.