Už před nějakou dobou jsem se zde rozepsal o signifikantním úbytku nádražních restaurací a bufetů.

Nepříznivý trend stále pokračuje. Cestujícího – pamětníka bolí srdce., když příležitostně míjí opuštěné chátrající objekty, které kdysi bývaly pohostinnými stánky. Prázdnota, deprese, beznaděj. Rovněž skoro všude zmizely kiosky na nástupištích. Zrušeny byly i další, kdysi samozřejmé služby. Úschovny zavazadel dnes naleznete snad jen na nádražích našich největších měst a ceny v nich nejsou vůbec lidové Skoro všechny čekárny jsou na noc uzavřeny a na několik hodin se dokonce uzavírá i hlavní nádraží v Praze.

Cestování vlakem se možná v posledních 20 letech trochu zrychlilo /i když ve srovnání s Německem nebo Francií je stále zoufale pomalé/, ale na druhou stranu ztrácí všechnu potenciální poetičnost a nepřináší ani žádnou, alespoň drobnou radost. Dnes už si nenecháme ujet pár nespolehlivých vlaků, když nám chutná pivo v zapadlé nádražce, neboť žádná taková nádražka v dnešní době už neexistuje, případně byla přetvořena ve studenou a neosobní univerzální trafiku.

Možná, že je to částečně způsobeno principem nabídky a poptávky, velkou vinu na tom však nesou určitě samotné České Dráhy. Zrovna včera jsem na ostravském hlavním nádraží dal ráno polévku v jediném místním bufetu. Prostor malinký, výběr skromný, avšak bufet poskytuje služby, které normální cestující logicky potřebuje. Před podnikem je umístěná cedule s nepovzbudivým textem. Činnost občerstvovacího zařízení bude ukončena 24.2.2020. Důvodem je výpověď z nájmu. Podle názoru ČD /spíše snad nějakého hyperaktivního hňupa/ se jedná o nevyhovující koncepci nebo něco podobného. V dobách zlých a uzurpátorských bolševiků fungovala na onom nádraží velká restaurace a rozlehlý bufet. Dnes si zase v prostorech stanice můžete zakoupit nějakou trendy kýčovitou hračku či model vláčku a použitou knihu. Z vyklizeného bufáče bych následně vybudoval moderní Síň tradic, která by nám připomínala, jak se máme v současné demokracii svobodně a skvěle. Jak už jsem psal, na ruzyňském letišti má již Havel své mauzoleum.

Úpadek bohužel zaznamenávají i samotné vlaky. Asi končí osvícená doba, kdy bylo možno zajít během cesty do jídelního vozu nebo jen k výdejovému okénku na stojáka, přičemž servis ještě tuploval mobilní stevard s vozíkem. Některé soukromé železniční společnosti již cestovní pohostinství řeší moderně. Včera v rychlíku Regio Jet jsem se o tom osobně přesvědčil. Možnost objednat si občerstvení přes místní portál nefungovala a tak jsem zamířil přímo k bistro přepážce. Mladá roznašečka, které jsem částečně blokoval cestu se netvářila přímo přátelsky, avšak obsluhující číšník mi bez problémů prodal pultově láhev Bernarda.

Při zpáteční cestě jsem však takové štěstí neměl. Slečna za okýnkem tvrdila, že má hodně práce, nevěnovala mi ani těch pár vteřin potřebných k prosté obchodní transakci a sdělila, že další objednávky budou možné až za 30 minut. Nápravu nesjednal ani vlakvedoucí, který mi poradil, ať to za čas zkusím znovu. Tímto jsem s touto firmou skončil.

Jediný můj příjemný zážitek na toto téma jsem měl nedávno na nádraží v Havířově, kde jsem navštívil Bistro Vagón. Kýčovitý zapadlý pajzl, ve kterém měli mimo jiné na čepu Zubra za 24 Kč byl vybaven tmavě zelenými koženkovými ČSD sedadly s popelníky zabudovanými v opěradlech. Po ránu sdružení lokálních alkoholiků, nezbytná televize a za výčepem urostlý barman v saku, který mi připomínal film Starci na chmelu.

Jestliže tento trend bude pokračovat, budu si muset najít jiný druh přepravy.