Žil byl kdysi jeden král. Ten král vládl velkému království a žil ve velkém paláci. Měl dvě velké vášně. Miloval koně a pivo.

Zatímco desítky koní choval v královských stájích, na pivo chodil do blízkého Královského šenku. Mezi jeho koňmi byly vskutku krásné kusy. Oři bílí, hnědí i černí s ušlechtilou vizáží a dlouhým rodokmenem. Jeho nejoblíbenějším koněm byl překrásný hnědák Urquell. Barvu měl jak to nejpoctivější pivo, při cvalu mu hříva vlála jako živá pěna nad půllitrem a oči měl hluboké jako tisícileté artézské studně. Na svém Urquellovi se král projížděl nejraději. Byl jeho chloubou a láskou. Král se ani nestačil oženit a mít děti. Všechen volný čas věnoval svým zamilovaným zvířatům.

Tak plynul čas v paláci i v královských stájích. Jednoho dne si však král všimnul, že s některými koňmi se něco děje. Lesklá kůže jim počala povážlivě šedivět, hřívy opadávaly a při jízdě již ušlechtile necválali, nýbrž namáhavě klopýtali. Nejvíce to bylo vidět na plnokrevném Urquellovi. Král se neustále radil s dvořany, ti ale žádnou změnu nepozorovali. Zhruba za rok stál v nejkrásnější královské konírně tuctový, neatraktivní osel. Král opět svolal své jezdce a údržbáře stájí:

„Co se to děje s mými miláčky?“ položil král zoufalou otázku, „copak nevidíte, jak se změnili?“ Všichni však jen rozpačitě vrtěl hlavami. Žádné změny si nevšimli. Král povolal do paláce královského veterináře, člověka, který koním určitě rozumí. Doktor však jen pár koní včetně Urquella zběžně prohlédl, změřil jim teplotu a podíval se jim na zuby.

„Jsou naprosto v pořádku, králi,“ řekl po kontrole veterinář, „myslím, že rostou jen do krásy.“

„Copak, ty felčare nevidíš jaké má teď můj milovaný Urquell zuby?“ vykřikl král, „a jak vypadá jeho hříva. Copak mu mohly narůst tak velké uši? A vůbec už nežere oves a vyžaduje mrkev. Ani jezdit se na něm nedá. Kulhá a každou chvíli se zastaví a nechce dál!“

„Nevím, co se ti na něm nezdá, králi,“ uklidňoval ho doktor, „možná, že ty sám by ses měl nechat vyšetřit….“

Tu noc usnul opilý král přímo v královském šenku a nevzbudil ho ani urostlý výčepní. Po půlnoci se však v šenku ozval podivný šramot. Král otevřel oči a uviděl malého, ne příliš přívětivě se tvářícího skřítka.

„Kdo jsi“ otázal se král a mimoděk sevřel v obranném reflexu v ruce popelník.

„Nemusíš se mne bát,“ uklidňoval ho skřítek, „jsem Sokolovský Permon“.

„A co tady chceš?“

„Přišel jsem ti pomoci, ale nejdříve mi natoč jedno pivo…“

Pomoc král skutečně potřeboval. Natočil Permonovi šnyta pšenice a posadil se naproti němu.

„Znám tvé trápení,“ pravil skřítek, „ tví krásní koně se mění v nevzhledné muly a nikdo si toho nevšímá.“

„Máš pravdu. Takže je to vskutku tak…“

„Ano. Tvou stáj totiž na dálku zaklel zlý čaroděj Sabmiller a některé plnokrevné oře proměnil v kulhající osly. Druzí to nevidí, neboť jsou krátkozrací a zaslepení. Ke vnímání krásy jim stačí pouze pohled na okázalé stáje…“

„Mluv, Permone,“ skočil mu král nedočkavě do řeči přičemž mu již čepoval další pivo, „jaká je pomoc?“

„Musíš jít na konec světa do domku Děda Všepiva a ukrást mu jeho tři zlaté basy.“

„Jak by mi mohly nějaké pivní přepravky pomoci?“

„Jedině s nimi zahubíš zlého čaroděje Sabmillera a zachráníš Urquella, Gambrina, Nošovičáka i Popoviče..“ poté dopil svůj půllitr a slehla se po něm zem.

Druhý den brzy ráno se král vydal na cestu. Osedlal bílého Pernštejna z pardubického velkochovu, který nebyl jeho nejoblíbenějším kouskem, zdálo se však, že stejně jako třeba vojkovický Ryzák zůstal prozatím kouzel čaroděje ušetřen.

Po cestě na konec světa dorazil král do rozbořené, nevábné vesnice.

„Utíkej, pane, řekl mu kolemjdoucí sedlák“, tady tě žádné štěstí nečeká!“

„Co se to stalo s touto vesnicí?“ zeptal se vladař.

„V místní hospodě teď čepují tak strašné pivo, že je nikdo nechce pít a lidé tak umírají žízní.“

Co se tak na to zeptat Děda Všepiva? Jestliže je tak moudrý jak se o něm říká, určitě poradí.

Ve vedlejší obci stáli občané před uschlou chmelnicí. I těm král slíbil radu od Děda Všepiva.

Král následoval směrové cedule a po několika letech dorazil k pamětní desce s nápisem:

„S poctivostí nejdál dojdeš – řekla stará panna na konci světa…“

Král pochopil, že je na místě. Vzápětí zaklepal na chaloupku děda Všepiva. Otevřela mu jeho stará matka, ze které táhlo jako ze sudu.

„Co tady pohledáváš, človíčku,“ uvítala ho starostlivě, „můj synek ještě v terénu obráží hospody, ale brzy se vrátí a zle se ti povede!“

„Chtěl bych se tvého syna, babičko zeptat, proč mají v jedné vesnici hnusné pivo a ve druhé jim uschnul chmel. Ale hlavně bych potřeboval získat tři zlaté basy, aby ch mohl vysvobodit ze zakletí svého oře Urquella.“

Sotva to dopověděl, ozval se na zápraží rámus. To se vracel domů opilý Děd Všepivo.

„Čichám, čichám výčepní světlé,“ zahřměl Děd, „koho to tu, matko máš?“

„Koho bych tu synku měla. Celý den běháš po hospodách, tak ti asi nějaká desítka uvízla v nose.“

„Jsem unavený“, zívl Děd, svalil se na kanape a vzápětí usnul. Matka opatrně zpoza jeho postele vytáhla zlatou basu a rychle ji podala králi.

„Proč mne budíš, matko?“ pronesl otráveně Děd.

„Nezlob se synku, ale měla jsem sen. V jedné vesnici je pivo tak špatné, že ho obyvatelé nemohou pít…“

„Snadná pomoc,“ mávl Všepivo  rukou, „ proradný šenkýř podepsal smlouvu s ďáblem Heinekenem. Ať ho lidé vyženou a zase budou mít pivo jako křen.“

Usnul, ale matka vytáhla druhou basu.
„Proč mne zase budíš, matko? Celý den chlastám a ty mne ani nenecháš vyspat!“

„Nezlob se synku, ale měla jsem ještě jeden sen. V jedné vesnici lidem uschnul chmel.“

„Snadná pomoc. Pod chmelnicí se skrývá velký had Molson Coors. Ať ho zabijí a chmel opět poroste.“

Po vytažení třetí basy Děd vyskočil a uchopil svou matku za vrásčitý krk. Král na nic nečekal, popadl basy a ujížděl na Pernštejnovi přímo do Sabmillerovy říše.

V jeho hlavním městě se král marně ptal lidí, zdali znají ušlechtilého oře Urquella. Nikomu to nic neříkalo. Celé měsíce bloumal král kolem Sabmillerova paláce než se konečně dostal dovnitř. Tolik škaredých koní a nemocných lidí ještě nikdy pohromadě neviděl. Konečně stanul zlému mágovi tváří v tvář:

„Sabmillere, ihned vrať podobu mému Urquellovi“, vyzval král čaroděje.

„Jakému Urquellovi?“ odpověděl Sabmiller, „mám koní tolik, že už je ani od sebe nerozeznám,..“ po chvíli si však vzpomněl, „už vím. To je ten osel z Čech. Přijedu a zapřáhnu ho do vozu na odvoz mláta z pivovaru Šariš!“

Poté se proměnil v sedmihlavou saň a vychrstnul na krále několik litrů jihoafrického ležáku  Castle. Král zlatou basou srazil drakovi hlavu, ale vzápětí další dvě narostly. Basa byla těžká a druhá ještě těžší. Oč lépe by se bojovalo s klasickým mečem. Král pozdě poznal, že Sokolovský Permon patřil mezi zlé skřítky. Sabmiller v podobě draka krále snadno porazil a proměnil ho ve sterilizační zařízení v americké velkovýrobně Coors. Vesničané se pomoci nedočkali. Jedni umřeli žízní, protože místní patoky nedokázali pozřít a druzí také, protože neměli co přidat do piva. V královské konírně se za pár let všechna zvířata proměnila v houpací koně a na jednom z nich- někdejším krasavci Urquellovi divoce rajtoval sám čaroděj Sabmiller, který se dožil 450 let a ještě se osmkrát oženil.

Jestliže jste čekali happy end, musíte si najít jinou pohádku.