Letos byla má manželka nekompromisní. Žádná společná pivní mise. Chci jet do termálních lázní!

Dobrá tedy. I letos popluji do Budapešti, kde se zdržím vždy několik dní. Můžeme se domluvit a do některých světoznámých termálů zajít.

Avšak manželka měla přesně vybranou lokalitu. Chce do slovenské Podhájské. Jednak už tam párkrát byla (a asi se jí tam líbilo) a navíc tam bydlí v sousední Radavě její dlouholetá kamarádka. Osobně vodu bez ohledu na její momentální teplotu moc nemusím. Představa skoro čtyř dnů s pouhým sporadickým přístupem k pivu mne dost děsila. Ale plán byl již stanoven.

V hotelu Energy mají tzv. lázně Římské. Vypadá to tam jako v antice. Bazén je venkovní, ale krytý. Přesto byla toho večera teplota kolem 5 stupňů. Bál jsem se zápalu plic a chvíli se bránil. Byl jsem však přemožen a vyhnán do horké minerální vody. Ta měla skoro 40°. Za chvíli jsem se však teplotně osmělil a zvykl si. Všude kolem pára, postavy spolukoupajících jsem vnímal jen jako zamlžené siluety. Voda byla horká a slaná. Kousek vedle jacísi rekreanti vyřvávali slovácké lidové písně převážně o vínu. Alkohol byl však v prostorách lázní zakázán.

Druhý den jsme navštívili místní aquapark. Prostory nepoměrně větší se spoustou atrakcí. Vířivé bazény, masírující vodopády. Ale hlavně bar s pivem. Vykločil jsem čiperně z vody a dal si jednoho točeného Zlatého bažanta z bezpečnostních důvodů natočeného do plastikového pohárku. Od té doby, co podnik (a vlastně většinu tehdejších průmyslových pivovarů) uchvátil koncern Heineken, chuť tohoto onehdy nejlepšího slovenského piva šla přímo do hajzlu. Načepováno bylo slušně, ale s tím, co se vařilo v Hurbanovu ještě v 80. letech nemělo nic společného.

Ráno v Radavě při cestě pro rohlíky jsem objevil místní krčmu otevřenou denně už od 9 ráno. Corgoň 10°byla voda. Stejně tak jako ve vedlejším podniku, kde se aktivně kouřilo. Slováci jsou prozatím stále ještě na nižším vývojovém stupni.

V potravinách jsem si koupil vyheňskou 8° Gazda. Z doposud ochutnaných značek byl tento výrobek Steigeru i přes svou vodnatou a jistou slovenskou (historickou) uniformitu asi nejchutnější. Tak nějak chutnávala před 30 – 40 letech obecně skoro všechna slovenská piva. Od největších sraček jako byl Šariš nebo Martinský Zdroj, přes Bytču až po o poznání chutnější Topvar. Taková neušlechtilá, celkem až přisprostlá chuť. Český pivař se ušklíbal, v dnešní době chuťové sterility se však snaží objevovat alespoň fragmenty hodnot….

Lázně jsou fajn, ale je třeba něco vymyslet. Žízeň je docela akutní…