Loni jsem vynechal, ale předtím jsem poctivě absolvoval 7 ročníků Táborské pivní pečeti, kterážto jako zimní akce u nás nemá v žádném případě konkurenci.

Bohužel, samotné město Tábor můžeme v současné době zařadit mezi pivní pouště. Pivovarnictví tam oficiálně skončilo již roku 1980, pokus s vařením piva Kalich v roce 1994 trval zhruba necelý rok. Dnes městu kraluje logo Kozla a PU, příležitostně je možno sehnat Krušovice, Budvar, Lobkowicz, Bernard a Poličku. Cesta městem vskutku neutěšená. Rychle do hotelu Palcát!

V Palcátu si pořadatelé dávali na čas a nepustili dychtivé pivaře na akci ani o vteřinu dříve. Letos jsem se rozhodl strávit v Táboře pouze jediný večer, proto bylo nutně obezřetně vybírat. Věděl jsem, že budu pít pouze malá piva. Má osobní hranice soudnosti je kolem 15 kusů, pak už se necítím být ve svých hodnoceních 100% objektivní. Rozhlížím se kolem. Dole povětšinou velké a střední pivovary. Portfolio Heinekenu, Moravskoslezské pivovary, Pivovary Lobkowicz. Je tu Rebel, Regent i Polička. Ty však letos vynechám. V přísálí je nabídka již zajímavější. Antoš, Dalešice, Lipan, Kout na Šumavě, Zvíkov. Největší úroda malých pivovarů bývá tradičně v 1. patře. Nalézám modravský pivovárek Lyer. Jsem prvním zákazníkem. Pivo trochu více pění, ale světlá 12°je slušná. Chystám se z časových důvodů věnovat povětšinou pivům spodně kvašeným. Dalším příjemným stánkem je základna Společnosti Přátel Piva (SPP), která točí sedm různých značek. Zkouším Hrádek ze Slavičína, ale moc mi nejede. Vedle stojí za pípou snad sám pan Balita ve valašském klobouku u svého piva Radocha. Zdravím se s ním a slibuji, že přijdu ochutnat. Ovšem jestli budu mít čas. Dole se setkávám z trnavským minipivovarem Sessler. Krásné město Trnava. Pamatuji si dobře na lokální samoser Horden i na krásnou minipivovarskou hospodu Barbakan. Sesslerova světlá 11°je solidní, trochu z ní však cítím komerční „Evropu“, tak zkouším ještě pšenici. Ta je standardní. Nabízejí mi štamprli pivovice, ale ta by mi příliš neprospěla. Mám ještě spoustu práce.

Jedním z letošních trháků v Táboře je přítomnost maďarských minipivovarů. Vidím krásná loga i příznivé ceny. Navíc i možnost koštovat po decovkách či dvoudeckách. Jsem však trochu zklamán. Stánek hodlá během slavností nabídnout 12 druhů piva, avšak pro tyto účely má k dispozici pouze jeden výčepní kohout. Ochutnávám mok s cizokrajným názvem Jarna sör Tokai Borral, což je údajně desítka s příchutí tokajského vína. Slabé, sladké bez doznívání. Asi o hodinu později se mi dostává do hrdla Jászdosza sör fyan – tentokrát vylepšené prosem. Chuťově podobné jak to předtím. Věřím, že maďarský výčep bude mít i zajímavější značky, které však už nebudu mít bohužel možnost ochutnat.

Zpět do naší krásné pivní republiky. Na pivovar Hostivar nemám osobně nejlepší vzpomínky. Zavítal jsem tam jednou v létě kdy bylo dosti vedro a tamní pivo se mi zdálo přesycené. Avšak tento vídeňský ležák je pochoutka. Vídeňsky zakulacený, avšak s příjemnou hořkostí i latentní chmelovitostí. Vítek z Prčice je suchý a hořký jak jej pamatuji z doby před dvěmi lety. Trochu přehnaný říz, ale nenadýmá. Svoji chuť má i Ruprenz z Vysočiny, který jsem před nedávnem popíjel u Jihlavy přímo s jeho výrobcem. Potřetí v životě si dávám jedenáctku ze Žumberku poblíž Nových Hradů. Dnes mi jeho jistá překvasinkovanost nevadí. Má prostě jinou chuť a liší se. Beru si na zálohu skleničku, kterou vzápětí vracím a inkasuji zpět svých 100 Kč. Mladý drzý výčepní mne arogantně žádá, abych ji někde umyl. Kde žiješ, blbečku? Ten kdyby měl hospodu, tak bude nutit hosty mýt si po sobě nádobí. Odchytá mne místní televizní štáb a ptá se mne na mé dojmy z Festivalu, později mne identifikují i nějací provozovatelé stránek zapivem.cz. Oproti dřívějším ročníkům mi chybí mladí brigádníci – studenti, kteří v tričkách jednotlivých pivovarů roznášejí půllitry po sále. Bylo to pohodlnější oslovit pivonoše v příslušném úboru a objednat si oblíbenou značku přímo u něj. Ale co. Nebuďme líní. Fesťák je dobře zorganizován a fronty před jednotlivými výčepy se netvoří.

Zázvorová 13°z Vimperka vůbec nechutná po zázvoru, jen je protivně nasládlá. Trochu mi připomíná absolvované maďarské značky. Mezi mé oblíbené pivovary patří Mayzel v Chotovinách. Zase piju jejich dvanáctku. Naprosto vyvážené hutné a přitom jemné pivo. Skvělé. Dělám výjimku a objednávám si 15° ipu z Frýdlantu v Čechách. IPA jak má být. Míjím stánek s vojkovickým Koníčkem, ale vrchní sládek Mojmír mne povolává zpět a musím si povinně dát jednoho Ryzáka.

Největší letošní exotikou je albánský minipivovar Puka. Pivo čepují čistokrevní Albánci. Mají také nejlepší cenu. Velké pivo za 20 Kč. Nekup to! Chlubím se svou albánštinou a ptám se stručně: „Hapur?“ čímž poměrně zbytečně zjišťuji, zdali mají otevřeno. Škoda, že již jsem zapomněl jak albánsky poděkovat. Puka je výživný kvasničák a i českého pivaře dokáže potěšit. Dávám ještě Antoše a svůj plodný večer zakončuji dvanáctkou z Dalešic. Počítám a zjišťuji, že jsem urazil plných 17 kousků.Samé třetinky, dvě dvoudecky a jedno albánské velké. A to jsem měl ještě pár půllitrů odpoledne. Odcházím na ubikaci. Na cestu mne provází smutný pohled pana Radochy ve valašském sombreru. Nevyšlo to, tak určitě napřesrok! Mým nepivním, leč bystrým postřehem též bylo, že duo Kamélie vypadají a znějí jako před 30 lety.