Není to zase tak dávno, kdy našemu trhu kralovaly výhradně ležáky.

I při zastaralém technickém vybavení našich pivovarů a šizením na surovinách bylo české pivo vyhlášené.

Stejně jako hučící hospody, z nichž některé připomínaly styl z dob hospodského Palivce a jiné socialistickou strohost.

Většinou však bývala v těchto restauračních zařízení dobrá atmosféra, i když se podával povětšinou jen jeden, výjimečně dva či tři druhy spodně kvašeného piva.

Bez nahlédnutí do statistik tipuji, že koncem roku 1989 se nalézala na území celé tehdejší ČSSR zhruba stovka pivovarů.

Jejich sortiment byl jasný, Desítka, jednáctka, dvanáctka, občas nějaký ten vícestupňový speciál plus pivo tmavé. Z dnešního pohledu docela nuda.

Již v 90. letech prostupovala naší zemí pozvolná pivní revoluce. Vedle klasických putyk byly zřízeny tzv. „pivní bary“, kde se začalo sedat, dříve téměř nemyslitelně k výčepnímu pultu, na čepu se objevovalo více druhů piv a mok míval běžně předpisovou teplotu. Jen díky tenkrát populární CO 2 bývalo pivko dosti přesycené a bublinkové.

Predikce dalšího vývoje byla optimistická. Budou vznikat nové a nové minipivovary. Zejména po roce 1995, kdy došlo k daňové diferenciaci výrobních provozoven podle výstavu měli trpaslíci šanci.

Původní předpověď, že tyto nové stánky budou výhradně zalepovat mezery na trhu a budou se věnovat výrobě speciálů příliš nevyšla. Mnoho malých pivovárků dodnes vyrábí piva výčepní i ležáky dle dlouholeté české tradice.

Mimoto se však dostaly do obliby tzv. „svrchňáky“.

Pivo svrchně (spontánně) kvašené je historickým předchůdcem našich, podle doby vzniku moderních ležáků.

Seděl jsem v Kurníkšopě hospodě a bilancoval. Kdy jsem se já osobně setkal poprvé se svrchňákem. Bylo to přesně začátkem října 1986 v kanadském Calgary, kdy jsem si koupil třetinku ejlu „Cock on the Rock“. Popravdě řečeno – moc mi tenkrát nejel.

Pak přišly na řadu komerční svrchňáky. Bass, Newcastle, Guiness.

Svrchně kvašená piva mne však naplno začala zajímat až v roce 1994, kdy jsem v San Diegu objevil restaurační pivovar Carl Strauss. Nabídka byla tenkrát plná ip, red ejlů, ESB, porterů a stoutů a já několik týdnů, kdy jsme zrovna s naší lodí kotvili v onom městě pracoval na svém poznávacím procesu.

Tenkrát mi velice chutnaly přechmelené apy a někdy jsem byl překvapen, jaký měl na mou motoriku vliv jejich zvýšený obsah alkoholu. Začal jsem se o svrchňáky zajímat a při svých cestách mimo Evropu jsem ze svého jídelníčku (pivdelníčku) lagery skoro vytlačil.

Mezi svrchně kvašená piva patří i většina verzí piv pšeničných, piva ochucená, Lambic, Gueze, Gose, Altbier, stout či porter.

Jelikož obecně je jednodušší vyrobit pivo svrchně kvašené, na výzvu pohotově reagoval náš minipivovarský trh a hned nato čeští domovarníci.

Dnes jsme zaplaveni spoustou minipivovarských značek z cca 500 + provozoven. Neskutečný výběr, ve kterém si přijde každý soudný pivař, ba i laik na své.

Sedím v ochutnávkové pivnici a před sebou mám půllitr 11° ejlíku z pivovaru Auersperg Žáky. Je to svrchňák jak z čítanek. Světlé pivo typu Ale. Hojně leč vkusně chmelené, nelze přehlédnout ani kvalitní „tělo“ s příjemnou ovocností.

Kamarádka zase popíjí hutnou 16°z Nachmelené Opice s germanistickým názvem „Ich liebe Dich“. Truňk hustý, že by se dal krájet a celé chuti dominuje intenzivní chmelové aróma, které až pálí v krku.

I toto je svrchňák.

Někdy se mi chuťové rozdíly mezi jednotlivými apami a ipami stírají. Proto si raději vychutnám poctivý ležák.

Ale jak už jsem uvedl – proti gustu žádný deputát a ať si každý vybere to své….