V opavské pivotéce U Křížů jsem zakoupil za plných 69 Kč půllitrovou láhev z ruským ejlem.

Na etiketě bylo napsáno něco jako „Ogni Pale Ale“ do křiklavých grafických výjevů, které měly nejspíše zobrazovat oheň. Většina informací byla psána v azbuce, kterou sice ovládám, avšak neměl jsem sebou brýle. Informace na rubu láhve byly necitelně přelepeny povinným českým překladem, z něhož jsem se nic moc nedozvěděl. Hlavně ne to, jak se dotyčný minipivovar jmenuje a ve kterém ruském  městě se nalézá. Nu což. Berme to jako reprezentační vzorek. Jako svrchně kvašeného vyslance našeho východního bratra. Představoval jsem si, jak většina českých obrozenců 19. století chrochtá blahem, jen rebel a vizionář K.H. Borovský se potutelně směje pod vousy. („My nesmíme ani naznačovat“).

Na staré Rusi se pivo vařilo odedávna. Nejoblíbenější bývalo žitné. V 70. a 80. letech bylo ruské (a vlastně i sovětské) pivo synonymem hnusu. Mnoho pivovarů postavili v SSSR odborníci z Československa. Velký úspěch v oné zemi mělo i bruntálské sušené.Mezinárodní móda minipivovarů a řemeslného vaření dosáhla i území někdejší šestiny světa. Dnes je podle internetových stránek Beerme.com na ruském území mezi pivními značkami velký výběr. Třeba jen v Tatarské AO je asi 20 pivzavodov.

A jak vlastně Ogni Pale Ale chutnal? Jako běžná americká APA. Silně hořký, intenzivní chmelová silice, která až pálila na jazyku. Je vidět, že i v pivovarnictví se Rusové blíží světovosti.