Sváteční slovo Bernarda jsem celé neslyšel, článek jsem o něm nenapsal, avšak vyvolaná diskuse se mi zdá docela pozoruhodná.

Úvodem musím předeslat, že pivovar v Humpolci byl jedním z posledních v tehdejším ČSSR, který jsem na jaře 1988 navštívil. V oné éře, kdy jsem byl v legálním alkoholickém věku mi unikl jen pivovárek v Jevíčku. Humpolecká 11° v oné době mne příliš nezaujala, naopak mne mile potěšil Pelhřimovský Ležák 12°, dnes zvaný Poutník.

Příběh ing. Bernarda a jeho pivovaru je dnes už legendou. Začalo to dražbou, nevysvětlitelně vyšroubovanou cenou a nakonec to pokračovalo dlouhým bojem o zákazníka tohoto regionálního průmyslového pivovaru. Pivo Bernard se mi od začátku zdálo jakoby bylo uvařeno z tvrdé vody. Hořkost a jistá nepodajnost byla pro něj charakteristická. Naučil jsem je mít rád v roce 2000 v Hobitu a o pár let později jsem je již točil na svém penzionu Motýlek. Pivovar však rostl a nakonec si dokonce našel zahraničního strategického partnera v podobě belgického Duvelu. Někdy kolem roku 2006 došlo ke zlomu. Pivo Bernard počalo ztrácet svou přívětivou hořkost i charakteristickou chuť. Stalo se víceméně neutrálním, dokonce se mi ani nedařilo „naříznout“ světlou 10° s tmavou 13°, což jsem do té doby dělal celkem běžně. Svou kvalitu si udržel snad jen nefiltr.

K osobnosti ing. Bernarda mohu říci jen to nejlepší. Stal se  průkopníkem českého porevolučního pivovarnictví, i když se současný vývoj orientuje již trochu jiným směrem. Byl jsem svědkem snahy malých pivovarů a jejich boje za daňové zvýhodnění v roce 1995. Ing. Bernard byl tenkrát předsedou Svazu malých pivovarů (nejsem si jist přesným zněním názvu instituce), zajisté však nebyl jediný, kdo se o tuto věc zasadil. Pivovar Bernard je dnes střední průmyslový podnik, který má své zákazníky a přirozeně i své odpůrce. Odmyslíme-li si obsah současné agendy Bernarda, s multimediální masáží, ve které na naší  scéně jako snad jediná pivovarnická osobnost figuruje ing. Bernard v nejroztodivnějších podobách a která je veřejnosti vlezle podsouvána i proti její vůlí nemusí zákonitě souhlasit ani ten, komu pivo Bernard nevadí a jeho duchovního otce uznává. Jako kulty osobnosti nám mohou posloužit naši narcističtí politici, zazobaní mistři sportu, bývalí národní umělci, případně mediálně protřelí komedianti, kteří by v minulém režimu na tento titul aspirovali, pivovarník, nakrásně úspěšný jako podnikatel mi přesto do této škatulky jaksi nesedí. Na druhé straně snad ještě nežijeme v době kdybychom se podobiznám Stanislava Bernarda nemohli nikterak vyhnout.