Pro ty z nás, kteří pamatují výčepní koncerty v pražských šantánech U Tygra nebo U Kocoura je švadlena za výčepem skutečnou katastrofou. 

Takto trefně označil zhruba před 20 lety můj kolega jakoukoliv osobu ženského pohlaví za výčepem, která konstantně hostům předvádí jak se s pivem zacházet nemá. Zní to diskriminačně. Co je zlotřilý šenkýř pohlaví mužského? Krejčí, kominík, politik? Je to jedno. Chtěl bych jen modelově definovat tento živý nešvar, který škodí našemu pivu.

Sládek může uvařit pivo jakkoliv chutné a výčepní mu jej lehce může zprznit. Zdálo by se, že je dnes zbytečné zmiňovat hygienu pivního skla, což je prvním předpokladem úspěšného čepu. Bohužel, často bývá nutno tato pravidla čištění sklenic připomínat. Švadlenu ve službách pohostinství již poznáme tak, že při čepování půllitr (nebo třetinku) nezvedne ke kohoutku pípy, nýbrž naplno otevře ventil a nekontrolovatelný proud pěny agresivně napadne vnitřek sklenice. Často v těchto případech bývá i problém s teplotou (což je v dnešní době vyspělých a dostupných technologií trestuhodné) proto pěna se v pivo mění jen pozvolna a další její nájezdy prodlužují čekání na hotové dílo na nepřiměřeně dlouhou dobu. Debilní argument, že na dobré pivo je třeba si počkat je směšný, zvláště v prostředí našich striktně kuřáckých pivnic, kde povětšinou nikdo neřeší problém se vzduchotechnikou.Výsledkem této výčepní fušeřiny je neorosené, teplé pivo bez řízu s neestetickou pěnou, která připomíná pěnu na holení. Pivní čepice jsou stylové jen v komiksu. Dle našich kritérií by sněhobílá hustá pěna se stylovým důlkem či bublinkou měla zařezávat s okrajem půllitru. Není ani vadou když pěna přeteče. Dřevěný nůž na seřezávání pěny v našem regionu ještě nezdomácněl, občas přečnívající bílou hmotu odstraňuje švadlena špinavým prstem, což je hnus.Kroužkování po každém napití by mělo být standardem, již dlouho jsem při dopíjení piva neviděl zbytky smetanové pěny roztrhané na ostře krojené arktické ostrůvky.

Dalším meisterstückem švadlen je tzv. první pivo. Jestli zbytek piva v trubkách přes noc či během několika dnů nepřístojně zteplá či dokonce zkysne, patří rozhodně do výlevky, nikoliv do hostovy sklenice. Občas se švadleny vymlouvají na své chamtivé šéfy, kteří razí zásadu – „ani kapku nazmar!“ Při vědomí jejich marží a arogance odejděme středem z inkriminovaného výčepu s bodrým pozdravem: „Ani kapku! Nazdar!“Tristní je, že i v hospodách, kde jsem již 10 a více let štamgastem mi při ranní objednávce výčepní důvěrně sdělí: „Objednej si raději něco jiného. To ještě dneska nešlo.“ No comment.

Švadleny běžně přistupují k pivu štítivě. Pro ty mladší, mnohdy i nakrásně vyučené v oboru je práce šenkýřky podřadná a ony samy by se raději viděly za barem mezinárodního hotelu, kde by míchaly drinky cizincům v čekání na pohádkového prince, který by je vyvezl za bar kdesi ve Švýcarech. Ty starší možná vidí ve své práci pomstu okolí za zmrvený život a osobně dávají přednost levnému vínu a kořalce, která rychleji leze do hlavy. V roce 1992 jsem se stavil na oběd do jedné restaurace v Uherském Brodu. Na čepu byl Olšavan (dnes Janáček) a podnik fungoval jako učňovské pracoviště. Když jsem viděl jak se za výčepní pult postavila jakási zhruba 16 letá učenka, chvíli jsem si myslel, že jsem na pracovišti OD Prostějov a nejraději bych jí dal preventivně pár facek.Naštěstí ji mistrová odporného výcviku, která mohla být jen o pár let starší než ona vyhnala na plac a pivo mi předpisově natočila sama. Je to všechno zkrátka v lidech. Švadleny krom toho, že točí špatné pivo jsou nepříjemné, drzé, nezdraví, neděkují a snaží se vás okrást. Nejraději byste je vážně vyhnali do oděvního průmyslu. Tam by však škodily rovněž a spolupracovníci by jim říkali „výčepní za šicím strojem“.