Suchá pěna, mokrá pěna

Pamatuji jak při výčepních koncertech v Praze U Kocoura nebo U Tygra jsem smutně hloubal nad tím, že podobné mistry výčepní nemáme také na Moravě. Rychle a kvalitně natočené pivo se šlehačkovitou pěnou lahodilo oku i žaludku a my jsme si bláhově mysleli, že maximálně do 10 let vymřou v naší zemi všichni diletanští čabralové stejně jak jsme to očekávali od nenáviděných komunistů.

Komunisté nevymřeli, pouze lehce ustoupili ze svých pozic a začala nová, dlouho očekávaná pivní revoluce. Rozmohlo se soukromé podnikání a s tím i denně rostoucí počet nových privátních hospod. Chvíli se i zdálo, že odporná tradice větrajících půllitrů s již na první pohled hnusnou pěnou, jejichž obsah oplzlý hostinský svévolně přelévá bez ohledu na estetiku a hygienu skončila. I v Ostravě se točené pivo počalo chladit, sklenice byla natočená rychleji a dokonce i pěna vypadala vábněji. Toto byla ovšem opět Potěmkinova vesnice. Hospody se začaly budovat v objektech škol, školek nebo i ve vyšších patrech činžáků a ze šenků se vytratil pivní sklep. Sudy začaly být umisťovány přímo k výčepnímu pultu, pivo bylo brutálně chlazené a extrémně sycené kysličníkem uhličitým. Milovníci starých výčepních pořádků se tak brzy ozvali. Odmítali konzumovat mok přechlazený a bublinkový po jehož dvou půllitrech prasknou nebo odletí.  A tak pár let po pivní revoluci nastala pivní kontrarevoluce. Pivařská veřejnost se pomalu začala dělit na dva tábory a to na zastánce suché a mokré pěny.

Osobně jsem pochopitelně nadšený propagátor a milovník pěny mokré. Dle mého názoru na pivní estetiku (estetiku jsem studoval na umělecké škole) dávám přednost živé kapalině se smetanovitou pěnou přetékající přes okraj půllitru, který je vkusně orosen před bezpohlavní tekutině s čepicí připomínající holící mýdlo nebo obsah hasicího přístroje. Načechraná, zpravidla řidká pěna působí stylově na obrázcích Josefa Lady nebo i na starosvětských pivních reklamách a logách. Tím však její opodstatněnost končí. Způsob čepování, při kterém zhýralý šenkýř ani není ochoten přiblížit výčepní sklo k pípě a dlouhé minuty doplňuje pozvolna sklenice s argumentem, že „na dobré pivo je třeba si počkat“ je potupně nazýván stylem „moravským“. Jsem Moravan. Chtěl bych samostatnou Velkou Moravu, jsem hrdý na J.A. Komenského, vinné sklípky, cimbál i vzrušující lydickou kvartu. Nelibě však nesu, když se na mne Čecháčci, potažmo pražští centralisté dívají skrz pěstěné líné prsty kvůli způsobu čepování, který u nás často „letí“. Cachtání piva z výšky, potření rosného bodu, případně zločinné slévání jsou prasárny, které se bohužel ještě stále hojně vyskytují po celém území naší vlasti. Kdy už výčepní personál konečně pochopí, že za kvalitu čepu nese odpovědnost z 90% on sám a že výmluvy typu“ „Mi to dnes hrozně pění“, „hosté si stěžovali, že je pivo moc studené“ případně „nemůžu první pivo vylít do kanálu, protože stojí 30 korun“ nejsou jednak vůbec namístě a že pouze vrhají špatné světlo nejen na jejich odbornou průpravu, ale též na pověst podniku kde pracují.

Je to zajisté téma na vleklou a zřejmě ne příliš stimulující diskusi, ale já si stojím za svým a tvrdím: Suchou pěnu nebrat!

Příspěvek byl publikován v rubrice Listy UTOPIJE a jeho autorem je Jarosek. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

1 komentář u “Suchá pěna, mokrá pěna

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>