Některé naše minipivovary připomínají cimrmanovskou hospodu na mýtince. Jsou otevřeny jen pár dní v týdnu, někdy jen po domluvě a někdy snad vůbec.

Je to asi proto, aby jim tam necourali lidé.

Některé podobné provozovny jsou však někdy výjimkou.

Do Záhořan u Litoměřic jsem se přesunoval autobusy z Budyně nad Ohří. Je chvályhodné, že v zapadákovech, o kterých jsem do té doby nevěděl funguje takřka bezchybně místní autobusová doprava. V autobusu z Budyně sedělo jen pár cestujících. Přesto bylo vozidlo klimatizováno, na displeji bylo možno sledovat průběh cesty a navíc pro ty nejblbější ještě automat hlásil názvy jednotlivých zastávek. Na pomezí obcí, z nichž jedna se jmenovala něco jako Svařenice jsem dorazil jako jediný pasažér.Je zajímavé, že při analýze tohoto divnopisného názvu se mi primárně vybavilo svařené víno a až po chvíli svařování kovů. Na území nikoho jsem měl za čtyři minuty nasednout na přípoj do Záhořan. Představoval jsem si krizovou situaci, že spoj nedojede a já budu muset nocovat někde v blízkém lesíku. Naštěstí autobus dorazil. Ale ouha! Jel do Litoměřic, kam jsem měl úmysl cestovat až po návštěvě pivovaru Špitt. Až další autobus byl ten můj. Tak jsem krátce po 17. hodině stanul v pivovarské obci Záhořany.

Krátká trasa k pivovárku Špitt je označena šipkou. Pěšina vede kolem několika stavení až do zahrad, kde končí. Naštěstí na konci stezky se nalézá domek – sídlo hledaného pivovaru. Špitt otvírá jen ve středu od 17 do 22 hodin. Na malé členité zahrádce popíjelo pár návštěvníků. Uvnitř objektu je zřízeno malé, ale stylové a útulné posezení. U jednoho stolu zasedali tři místní, asi 70 letí štamgasti. Z druhé strany se usadili dva starší němečtí turisté.

Na čepu pouze světlá dvanáctka. Pivko zlatavé, lehce zamlžené barvy. A bylo to přesně to, co si vybavuji, když se řekne „pivo plzeňského typu“. Takovou „plzeň“ jsem popíjel po několik hodin s obchodním sládkem Berkou ve sklípku PU při natáčení našeho filmu Česká pivní válka. Hořké, hutné, alkoholicky tak akorát s příjemnou zemitostí. Žádné překysličení. Pije se skoro samo.

Pan Špitt je stále něčím zaneprázdněn, piva roznáší zřejmě jeho asi 16 letá dcera. Kolem pobíhá i paní Špittová, která nabízí domácí chuťovky. Bohužel, můj hlad je pouze v převlečení, takže k jídlu si objednávám další dva půllitry. Proč nemají otevřeno po celý týden?

Do LT to mám jen kousek, dalo by se to ujít i pěšky. Již mám však za celý den od rána chůze i piva celkem dost. Telefon mi oznamuje 30 000 kroků a ledviny asi 11 vypitých piv. Vracím se do svého hotelu Koliba s uzavřenou restaurací. Kdyby byla žízeň, mám v rezervě ještě jednoho Háka.