Jak se povedla Pivní pečeť v Českých Budějovicích? Největším rozdílem od minulých ročníků konaných v Táboře bylo, že již jsem na akci nebyl soukromou osobou.

Začalo to bouřlivě. Na pozvánku mi neobolševické důchodkyně odmítly vydat volňáska. Srovnat je musel až hlavní organizátor pan Srb, kerý kvůli informačnímu šumu přijel už o pár hodin dříve.

Nejdříve je třeba zmapovat prostor a vyhledat nějakou novou značku, která čeká na mé objevení. Hurá! Vidím stánek kraslického Krušnohoru. Přemýšlel jsem o degustační dvoudecovce, ale nakonec se rozhoduji pro malá piva. Tak jednu dvanáctku, prosím! „Vida, mediální hvězda“, říká bodrý výčepní a za pivo se se mnou nechává vyfotit. Navíc ode mne kupuje knihu. Skvělý začátek. Co tady máme ještě? Dalešice vypadají lákavě, mile mne překvapuje stánek se Starobělským. Musím však dále. Albrecht z Frýdlantu v Čechách nabízí plných 12 druhů točených piv. Od 10°až po 24°. Objednávám 11°, ale hodně pění. Stejně tak 12°. Dostávám tak šnyta grátis. Frýdlantský ležák je zemitější než Kraslice. Pokračuji v průzkumu.

Výborně. Mají tady pivo ze Znojma. Šneka jsem nedávno ochutnal, teď vyzkouším 11°z Městského pivovárku. Trochu zklamání. Neuškodí, neurazí, ale nenadchne. Potkávám beerborce z Ostravy i dnes již mýtického pana Hovorku, který ví o dnešní české pivovarské scéně vše a navíc už konečně rozjíždí ten slíbený pivovar v Poděbradech. Je krátce po třetí hodině a obrovská výstavní hala T vypadá poměrně prázdně. Moderátor vyhlašuje soutěž o nejvzdálenějšího hosta, ve které vítězím. Mám konkurenci ve dvou Ostravácích, ale já už jsem z Darkoviček. Přebírám cenu – litrovou petku z Olivova pivovaru v Dolních Břežanech.

Zjišťuji, že organizátoři mi chtěli letos opravdu udělat radost, neboť přítomen je i nový středočeský pivovar Lobeč. Rozhoduji se udělat si ležákový den, abych mohl jednotlivé vzorky objektivně porovnat. Teď je čas na malou rekapitulaci v souladu s heslem „důvěřuj, ale prověřuj“. Ležák z Chotovin je standardně kvalitní stejně jako Glok ze Svachovy Lhoty. Hlásí se ke mne pivní kolega, se kterým jsme kdysi vedli spor o kvalitu třebíčského piva. Opět se shodujeme, že při mé nešťastné návštěvě Urbana v září 2012 byly na vině neudržované trubky. Letos však Třebíč nikde nevidím. Tak pokračujeme. Na řadě je můj oblíbený Popelín. Nevím, proč se se mnou dává do řeči nějaký hňup, který mi provokativně tvrdí, že nejlepší pivo je Pilsner Urquell. Nejraději bych ho praštil sklinkou. Blba nepřesvědčíš. Jeho v podstatě jediným argumentem proti malovýrobcům je tvrzení, že tito vaří z chlorované vody. Idiot si asi myslí, že Heineken nebo SAB používají historické artézké studně. Pravdou je, že si v laboratořích mohou vodu upravit, leč výsledky jejich výroby známe všichni.

Krčín Sedlčany a budějovický Beeránek. Asi při devátém vzorku se mi zdá, že skoro všechny podávané 11°a 12°světlé a spodně kvašené chutnají až na malé vyjímky velice podobně. Střední hořkost, sladové tělo a velice krátké doznívání. Možná to podstrčil nějaký globální velkovýrobce, aby mne nachytal. Uvědomuji si však, že po třech dnech soukromých degustací mohou být mé chuťové pohárky již unavené. Vyměním si pár informací s kolegou Ponížilem – majitelem pozoruhodného pivovárku Ruprenz z Vysočiny. V jeho okolí už fungují další dvě provozovny. Zamířím se stánku se Žumberkem. Opět jsem odhalem coby bojovník za české alternativní pivovarnictví a celá výčepní chasa se se mnou fotí. Svou knihu vyměňuji za 3 litry žumberského piva. Ochutnávám polotmavou 13°,což mne opět chuťově stimuluje.

Přichází kulminace večera. Pochutnávám si u stánku Altaj na mongolské specialitě Buuz za 50 Kč a zamířím k Padochovu. Vím, že tam mi to tak lehce neprojde. Opravdu si už nepamatuji, co jsme si s těmi aktivními pivovarníky slíbili v Táboře před třemi lety. Nicméně kupují mou knihu a obchod zpečetí půllitrem ležáku. Vracím se ke Znojmu, tentokrát ke světlé 12°. U stánku se mnou zavádí rozhovor ruský pivomil. Po cca 15 malých pivech mluvím jak rodilý Rus. Na Pečeti lze sehnat i piva zahraniční. Vím o polském, belgickém, rakouském a dokonce americkém. Hodlám se však chovat jako vlastenec. Zajímají mne snad jen Finové, ti však nepřivezli své Sahti.

Ochutnávám u Staré Bělé (starabela@seznam.cz) a pak si dávám ještě jedno polotmavé z pivovaru Lyer v Modravě. Nakonec dojde i na Májový speciál z Dalešic. Náročný den končím tam, kde jsem jej začal. U kraslického Krušnohora. Jsem plný dojmů a informací. Na rozdíl od Tábora je zde více prostoru, avšak festival zde musí zdomácnět. Výběr piv slušný, organizace zkušená a efektivní. Příští rok se vyhnu odborným degustacím a zamířím přímo mezi pivní lid na celé dva večery. První den degustace, druhý konzumace. Aneb: Nejdříve povinnost a potom zábava. A abych se tak degustačně nevyčerpával, dopřeji si i občas nějakou tu nepříliš tradiční pivní specialitu.