Tak se zkráceně říkalo zpěvačce Věře Špinarové, která předčasně zemřela před pěti lety.

Věru jsem osobně poznal, i když jsme spolu nikdy nehráli. A v roce 1993 jsem s ní dělal interview pro erotický časopis Fórmen.

Sešli jsme se v hospodě U Křižánka na Nádražní ulici. Točili tam tenkrát Ostravar 12°, neboť minipivovarnictví se u nás teprve v bolestech rodilo. Věra byla známá svým kladným vztahem k alkoholu, proto jsem při rozhovoru urazili pěknou řádku kousků. O pár dní později mi článek autorizovala. Měla pouze výhrady k chytlavému názvu:

„S Mamulou jsem nikdy nic neměla…“

Pochopil jsem to. O rok dříve mi odsouhlasil článek zpěvák L. Křížek, který však podobně nesouhlasil s názvem:

„S Křížkem po funuse.“

O pár let později jsem organizoval na tehdejší dobu poměrně velkolepou pivní akci ve velkém sále Kulturního Domu Vítkovic. Hodlal jsem tam pozvat nějaké tzv. VIP hosty, kteří by veřejně poreferovali o své lásce k našemu patriotickému nápoji. Samozřejmě, že jsem oslovil i Špinarku.

„Neblni. Já se teď dávám dohromady a nepiju. Tak nemůžu ani veřejně vystoupit s tím, jak miluji pivo…“

Nedávnou kauzou byla  socha Věry Špinarové umístěná před Husův sad. Kvazi realistická skulptura hned po svém vytvoření vyvolala často emociální reakce. Tak přece Věra nevypadala. Měla úplně jiný obličej a vůbec nebyla tak tlustá! Do sporu o autentičnost díla se vložil razantně i její syn Adam Pavlík. Původně to vypadalo na soudy, případně uklizení sochy na nějaké nenápadnější místo. Nakonec, dle mého očekávání, vše vyšumělo a Věra hlídá vchod do parku dál. Mne, více než dodržení tělesných proporcí při ztvárnění populární ostravské zpěvačky iritoval fakt, že socha byla příslušnými institucemi objednána bez výběrového řízení. Prý se umělec David Moješčík už v minulosti osvědčil.

V září proběhla v ostravském alternativním divadélku DPB premiéra činohry s příležitostnými zpěvy (a tanci) s názvem Špinarka. Mladý režisér a dramatik Tomáš Dianiška zpracoval v cca dvouhodinové inscenaci zrychlený a autorský lehce modifikovaný život známé vokalistky.

Hra začíná v roce 1965, kdy se chce Věra se svou matkou a bratrem Lubošem dostat do vyprodaného sálu kina, kde zrovna hrají horkou beatlesovskou novinku Hard Day´s Night.

Následuje neúspěšný pokus o angažmá v pěveckém sboru, demotivující pohovor při přihlášení na Konzervatoř i následné studium učebního oboru Pracovnice v chemické čistírny.

Pak přicházejí již první hudební úspěchy v tehdejším Flamingu, bouřlivý rok 1968, normalizační kvalifikační zkoušky a tříměsíční zájezd na Sibiř.

Inscenací také průběžně prochází i intimní život zpěvačky, kde pochopitelně figuruje Ivo Pavlík a výborný Vítězslav Vávra.

Představení je do budoucna beznadějně vyprodané a po každé produkci následuje standing ovation.

S pivem je to však ve Špinarce slabší. V jedné scéně, která evokuje divoký domácí večírek v roce 1968 přinese jedna z aktérek basu lahváčů. Jedná se však o jakousi „no name“ značku, navíc servírovanou v typicky pokojové teplotě. Moji kolegové z kapely většinou dojíždějí autem, tak mám k dispozici obvykle dva kusy navíc. Ale není to žádná pochoutka.

Zítra se Špinarkou odjíždíme do Severních Čech. Tak tam prozkoumám ˇUstí a Děčín.