Začátkem prosince 1987 cestoval tenkrát velice novopečený hudební soubor Buty vlakem (!!!) z Havlíčkova Brodu, kde vystoupil na tehdejším soutěžním festivalu Rocková Vysočina do své domovské Ostravy.

V kupé s námi cestoval jakýsi mladík, dle jeho verbálního projevu, zřejmě dělnického původu. Dali jsme se do řeči a při této příležitosti jsme mu sdělili, že náš bubeník Richard Kroczek je synem slavného ostravského hudebníka Richarda Kroczka a Víťa Kučaj zase synem známé zpěvačky Marie Rottrové.

Cestující byl zjevně oslněn faktem s kým vším cestuje společným vlakem a tak se zeptal kytaristy Radomíra Pastrňáka: „A ty jsi čí syn?“

Pastrňák mu pohotově odpověděl: „Já jsem syn smrti…..“

Na tuto veselou historku jsem si vzpomněl, když jsem u Segala objevil v nabídce piv také svrchňák Smrti Syn.

Cena za půllitr byla plných 60 Kč a jednalo se o Red Ale. To nebývá na čepu každý den. Navíc pivo pochází z pivovaru Nomád, ve kterém působí můj aktivní severočeský kolega Jan Kočka.

Svým výběrem jsem rozhodně nebyl zklamán. Ejlík, jak si jej představuji ve svých pivních snech, občas mám i štěstí nalézt jej na reálné pípě.

Při popíjení z decentní třetinky se mi stále vracel přívlastek „britský“. Ano. Zrovna tak na mne Smrti Syn působil. Svrchňáček svou jemnou ovocností evokoval svůj styl, přičemž svou jistou chuťovou strohostí nabízel libovolný prostor pro obrazotvornost a degustační představivost svých příležitostných konzumentů.

Tak jsem ucítil zárodky karamelu, výrazný sladový střed, vkusné chmelení i nekomplikované radostné doznívání.

Zážitek alespoň pro mne mnohem hlubší než např. konzumace obézní ipy, která smícháním Cascade, Citry, Chinooku, Motueky a Sorachi Ace zaplaví agresivně příslušné smyslové orgány důvěřivého pivopije , aby jej takto brutálně přesvědčovala o své nadřazenosti nad mnohem střídmějšími výrobky.

I tady podle mne platí, že méně je většinou více.

Venkovní teplota postupně ohřívala i obsah v mé skleničce, avšak já jsem díky svému pivnímu vzdělání nepovažoval lehce odstáté pivko za nepřístojnou kozu a spíše se cítil jako v britském pubu, kde si vychutnávám ejly ve svých původních, nevtíravých podobách.

Segala mám kousek. Zajdu si tam na Smrti Syna znovu.

Když byla řeč o Pastrňákovi, vzpomněl jsem si ještě na jeden jeho legendární výrok.

Kdysi v roce 1989 v pivnici U Rady se ke stolu, kde jsme zrovna s Pastrem diskutovali nejspíš o pivu přiblížil jakýsi mladý ambiciózní kytarista a chtěl se svého zkušenějšího kolegy něco zeptat. Ten však na něj neměl momentálně náladu a slíbil mu, že za ním za chvíli dojde.

Hoch, ale zjevně neměl moc času a tak nesměle pravil: „Já už tady ale dlouho nebudu.“

Načež Pastrňák smečoval replikou: „Musíme tam všichni….“