Asi bych měl radost, kdybych zdědil pivovarskou společnost Guinness.

Tento pivovar byl založen v Irsku už v roce 1759. Já jsem se poprvé s Guinnessem setkal v roce 1986 v Německu. Připadal mi jako kafe s fernetem.

Pak jsem na Guinnesse narazil přímo v Irsku o 4 roky později. V nádherné plně autentické irské knajpě v Cobhu měli na čepu asi 6 druhů piv. Z toho bylo 5 tmavých a místní hosté jim neříkali „beer“, nýbrž spisovně „stout“.

Stouty jsem v 90. letech aktivně vyhledával a v oné době se objevil Guinness i v ČR. Ovšem ve stejném čase jsem začal navštěvovat hlavně americké minipivovary a zjistil jsem, že Gunness se stává v rodině pravých stoutů příslovečným chudým příbuzným. Tenkrát mi chutnaly milk stouty, cream stouty či ovesné oatmeal stouty. Na lodích, kde jsem pracoval zase letěly láhvové Export Guinnessy, které se vyráběly po celém světě a které zpravidla obsahovaly až 7,5% alk. Pamatuji rovněž, jak jednou přišla plechovka s Guinnessem do rukou jistému britskému bubeníkovi, který když si přečetl informaci, že pivo bylo uvařeno v severoirském Belfastu, měl strach, že plechovka exploduje.

Včera jsem se dočetl, že zemřela budoucí dědička společnosti Guinness Honor Uloth (v (ve volné přesmyčce „olut“, což finsky a estonsky znamená pivo). Měla pouhých 19 let. Coviďáci nejásejte! Žádný koronavirus! Prostě si šla zaplavat, u bazénu uklouzla a smrtelně si poranila hlavu. Kdyby mravně seděla v hospodě se svým domácím Guinnessem, tak se jí to nestane! Z toho v současné situaci plyne poučení, že bezpečnější je dříve otevřít knajpy než bazény.

Pamatuji si, jak někdy v roce 2003 zemřel Henri Heineken a přišel mi od jednoho radikálního kolegy blahopřejný e-mail s předmětem: Skvělá zpráva!

Zajímalo by mne tedy, kdo tedy Guinnesse v budoucnu zdědí a jestli náhodou nevzniká konspirační teorie, že toto tragické úmrtí nemusela býti nešťastná náhoda….