Jak zde často uvádím, ip jsem již docela přepitý.

Poprvé jsem se s tímto stylem setkal zřejmě v roce 1994 v minipivovaru Carl Strauss v San Diegu. Tenkrát jsem přišel na chuť těmto pivům s výraznou chmelovou příchutí. Po 25 letech je to již jinak a já dnes spíš dávám přednost decentnosti.

Včera jsem ochutnal černou ipu z Bojanovic s podivuhodným názvem Wolves in Taproom – Vlci ve výčepu. Black ipy celkem snáším. Chmelová složka je u nich většinou v rovnováze se složkou sladovou, v tomto případě s pražeností, kávovitostí apod. Takhle to bylo i s Vlky. Hutná výživná čtrnáctka.

Chuť Garážmistra z Martinova se průběžně mění. Desítka i dvanáctka mi včera chutnala docela jinak než třeba před rokem. Chuť se jaksi uzavřela, v desítce jsem cítil dokonce cosi, co mi vzdáleně připomínalo jakousi pokojovou květinu nebo kaktus. Velice přišla k chuti desítka tmavá, zejména proto, že nebyla sladká.

Kolega mi objednal 15°ipu. Neměl jsem k ní příliš důvěru, ale nakonec jsem byl velice mile překvapen. Původní, osobitá chuť. To je přesně to, co na pivech oceňuji. Garážová ipa nebyla okatě prvoplánově přechmelená, dávala prostor k vlastním degustačním poznatkům a vzorně ošetřená byla i vysoce pitelná.

Asi je čas od času třeba nějakou tu ipu ochutnat.