Asi 6 týdnů po kolektivní degustaci pilsneru z ratibořského Rynku jsme jeli vrátit zálohovanou bečku.

Mladý sládek z minipivovaru byl velice potěšen, když jsem mu jeho pivko pochválil. Pak jsem si k obědu samozřejmě jeden pilsner objednal. Duži, čili velký. A přinesli mi poctivý bavorský tuplák! Myslel jsem, že se jedná o nějakou promo akci, avšak litrák vyšel přesně na dvojnásobek ceny půllitru. Naštěstí je rynecký ležák velice pitelný a tak s ním nebyla žádná větší práce.

Další moje zastávka byla hned v protější restauraci. Jedná se nejspíš o větší podnik mimo jiné částečně umístěný v historickém sklepení, já si ale zašel na předzahrádku, která je v zimním období krytá. Točené Ratibořské zámecké je již pivo průmyslověji vyráběné v regionálním pivovaru založeném už roku 1567. Oproti pilsneru pivo celkem nasládlé, ovšem s latentní zajímavou příchutí. Další místní druh už na čepu nebyl, tak jsem si objednal černý lahváč. Ten byl už opravdu hodně sladký a karamelový, podobně jako další druh ratibořského – piwo rzniete.

Dále byl na programu výlet do nepříliš vzdáleného Rybniku. Doprava houstla a cesta z Raciborze nám trvala asi 45 minut. Rybnik je divné město, strašně roztahané s astronomickým množstvím kruhových objezdů a nepřehledných křižovatek. A ten provoz! Mám dojem, že každý obyvatel Polska vlastní minimálně dva osobní vozy a jeden kamión. Mé dotazy, které jsem pokládal vybraným rybnickým občanům ohledně minipivovaru Tragarz (nebo Tragacz) vyšly naplano. Pamětníci vzpomněli jen zrušený městský pivovar, ale o ničem jiném nevěděli. Zřejmě se mi nesnažili něco zapírat. Přece si sami nevypustí Rybnik. Taxikář, jehož licencovaných služeb jsem nepoužil mi sdělil, že podle adresy by se měl dotyčný podnik nalézat asi 10 km od města. Tak jsem to nakonec vzdal.

Možná, že by nebylo marné se časem vypravit znovu do Rybniku vlakem po telefonické domluvě s personálem pivovarské restaurace.