Pivo z olomouckého pivovaru založeném roku 1897 mělo v 80. letech 20. století pověst legendárního samoseru a to úplně právem.
Desítka si nezadala s klasickými slovenskými značkami té doby a dvanáctka chutnala jako by byla ochucena cukrem a citrónem nebo dokonce octem. O nic lepší nebyla ani 11°Zlatý klas. Občas se v Olomouci vařila tmavý ležák Václav, který byl z onoho sortimentu jako jediný jakžtakž k pití.
Pivovar zanikl roku 2000. Za pár let nato naštěstí město obnovilo svou právovárečnou tradici a vznikl minipivovar Svatováclavský a následně i architektonicky skvostný Moritz. Dnes je v republice známý i pivovárek v nedalekém Chomoutově, či Melichárek.Nelze samozřejmě opomenout nadšeného pivovarníka Ing. Hrdličku a jeho takřka domácí pivovar na Svatém Kopečku.
K těmto chvályhodným provozovnám letos oficiálně přibyl i Hanácký pivovar. Nějakou dobu fungoval jako létající, nyní se však již usadil v prostorách v Olomouci – Holicích, čili v místě, kde fungoval městský pivovar. Před nějakou dobou jsem okusil jejich hutný 14° speciál, který mne docela oslovil, v současnosti mám téměř pravidelně možnost napít se jejich U skákavého poníka a v Kurník Šopě.
Vypadá to, že hanácká 10°Sladař v Pivovarském Domě téměř zdomácněla. Jedná se o krásný příklad české pivovarské klasiky. Mok je vyráběn v souladu s naší tradicí, chmelený poloraným červeňákem, možná má trochu menší hořkost a nižší říz, ale je nádherně pitelný. Při každém doušku dochází na čichovo- chuťové receptory jeho komplexní lahodnost a radost vzbuzující doznívání.
O nic horší není ani hanácká 12°Chmelař. Toto pivo je rovněž vyráběno klasickou českou metodou, použity jsou však údajně nové odrůdy tuzemských sladů a chmelů. Myslím, že 100% ku prospěchu věci, neboť i Chmelař je vynikající a tru’nk se pije takřka sám.
Produkty Hanáckého pivovaru v Olomouci určitě obohacují sortiment na našem pivním trhu a doufám, že se s nimi budeme i nadále s potěšením setkávat.
Překvapení v Igalo
Marná sláva, v Igalo (Montenegro) člověk na novinky jen tak nenarazí. A tak musí vzít zavděk Staropramenem, AVŠAK!, uvařeným licenčně v Apatinsko Pivara. To jest v srbské akvizici MolsonCors s vlajkovým lagerem Jelen…
Apatinský Staropramen (5.0 ABV) kupodivu moc neurazil. Jedinou chybou byla nedůsledně zamaskovaná sladkost, možná kvůli místním chuťovým zvyklostem. Tak se alespoň hájí nadnárodní koncerny, pokud jsou jim vytýkány náhražky v jinak identických produktech určených pro rozvojové trhy střední Evropy a jiné koloniální oblasti. Při degustaci mi proběhla hlavou stížnost chorvatského kolegy na kvalitu jejich Ožujsko piva („překvapivě“ taky MolsonCoors). No, už není, není dobré …. Je takové …. nakyslé! Dozajista věděl o čem mluví.
Staropramen neurazil, tvářil se plně a chuťově vybalancovaně, ale mezi degustovanými vzorky sáhl jen po bronzu. Shora se na něj dívaly Nikšićko Nefiltrirano (5.4 ABV, Pivara Trebjesa, černohorska toť akvizice MolsonCors) a Zaječarsko svetlo (4.5 ABV, Zaječarska pivara, toho času v područí Heinekena, doublefuck!). Vyšší rating zdůvodňuji absencí sladké linky v aftertastu. Ostatní vzorky nabyté v místních marketech netřeba zmiňovat, byly by vhodné leda tak k rozpouštění zubních protéz (M.Z., 1999).
Buď jak buď, tři medailisté župního přeboru potvrdily že jednooký je mezi slepými bossem. Navíc, očekávaný výlet do dubrovnického Glam Cafe byl v poslední minutě zrušený. A tím i možnost hlubšího průzkumu nových výdobytků pivní revoluce na Balkáně.
Bohužel, pro letošek mé cesty do Srbska, Chorvatska a Bulharska skončily. Snažil jsem se úspěšně vyhýbat nadnárodním pivním značkám, jejichž chutě jsem od sebe nerozeznal a objevil na geografickou polohu těchto zemí celkem potěšitelnou minipivovarskou či alternativní scénu. Cabinet, Crow, Kaš,Kors, Dogma, Vajfert a další srbské značky obohacují pivní trh a určitě mají budoucnost. Jestliže hledám nějakou pitelnou tradici, dám si Krueger+Brent nebo BIP. Jinak v Chorvatsku kupuji Vukovarsko Domače a v Bulharsku vyhledávám skvělý Glarus. Věřím, že příští rok se balkánská pivní scéna opět rozšíří.