Jednou v sobotu jsem plánoval jít s jednou letitou kamarádkou na pivo. Přemýšlel jsem o nějakém dostupném minipivovaru, ale kamarádka mne překvapila když řekla: „Ty se stále pohybuješ mezi dobrými pivy a piješ jen vytříbené značky. Co tak si dnes večer dát něco normálního čemu se běžně vyhýbáš aby sis opět začal čerstvě vážit dobrého truňku.“ Bylo rozhodnuto.
Pivně dekadentní večer, který jsem pracovně nazval německy Scheise Bier Reise jsme zahájili v tradiční ostravské pivnici U Staročecha (Staročeská pivnice). Tam jsem byl na plzeň poprvé již v roce 1980. Pamatuji si tento podnik v dobách, kdy tam pivo teklo jednolitým proudem a kdy bývalo obtížné sehnat místo k sezení. Zejména poté, co byl v roce 1985 Plzeňský Prazdroj nahrazen 12°Radegastem, který byl U Staročecha tenkrát nejlepší v Ostravě. Onu sobotu však byl onehdy slavný a hojně vyhledávaný lokál téměř prázdný. Inzerovaná Staročeská desítka naštěstí nebyla (to bych měl roupy a porušil bych filosofii večera) a servírka nám nabídla akčně zlevněný Radegast 12° za pouhých 23 Kč. Když jsem usrkával někdejší nošovický klenot, byl jsem vděčen, že žiji v regionu, kde je v současnosti více než 15 minipivovarů. Po dvou kusech jsme toho měli dost a zamířili na Spolek. Bývalá patrová pivnice Na Společenstvu byla v 90. letech za pomoci finského kapitálu kompletně zrekonstruovaná a dnes nabízí omezený sortiment české větve SAB Miller. Jestliže jsem ve Staročeské brlal nad unifikovaným Radegastem, kvalitou českého stříbra Pilsner Urquell jsem byl doslova zděšen. Co se Jihoafričanům podařilo udělat z našeho národního pokladu, který dal světu název jednoho z nejrozšířenějších druhů piva, nelze slušnými slovy ani popsat. Vžitý obecný název „zrzavá voda“ je u této značky naprosto na místě. Žádná vůně, žádná hořkost, jen jakási kapalina, kterou se možná vymývají pivní tanky. Který soudný člověk to proboha může pít? Po druhém kusu dryjáku za 36 Kč jsem se kajícně vrátil k alespoň o něco chutnějšímu Radegastu. Rozhodl jsem se nezmučit své chuťové a čichové orgány objednáním 10° Velkopopovického Kozla. Chtělo to poslední ránu z milosti. Masochisticky jsem se původně rozhodl pro Gambáč (vařený zřejmě ve spřátelené Gambii), nakonec jsme však zamířili na Stodolní do původně irského pubu Bernie´s. Na čepu žádný Guinness ani Murphy´s, jen obligátní Radegast s plzní a cider Strongbow. Objevil jsem belgický Hoegaarden, který mi byl za cenu zhruba 60 Kč bezostyčně natočen do radegastovského krýglu. Vždy jsem si myslel, že tzv. Bavorák je v našich zeměpisných pásmech fernet s tonicem. To co dostala kamarádka však nemělo s fernetem nic společného a cena byla zhruba stejná jako u belgického pšeničňáku. Na pokus o další objednávku tři syntetické blondýny za barem nereagovaly, tak jsme vyrazili opět do nejslavnější ostravské ulice. Vzdal jsem plán o košt Gambrinusu a zasedli jsme u Sherlocka. Dobitý oprýskaný stůl a Ostravar za 35 Kč. K tomu hlučné techno. To jsme dopadli! Jsem trapně střízlivý a pokouší se o mne spaní. Kamarádce je stále zima. Není divu. Takové sračky věru nezahřejí. Zábava vázne, nechce se nám ani mluvit. Scheise Bier z nás vyssálo všechnu energii.
Druhého dne jsem očekával střevní problémy a morální kocovinu.Krom průvanu v pěněžence nic takového naštěstí nenastalo. Napříště jsem však poučen.Už takovou hovadinu nikdy neudělám!
V Brazílii je zvykem podávat pivo silně podchlazené obvykle jsou chladící boxy s lahváči nastaveny na -4 až -2°C.
Tento víkend jsem se vracel z Brazílie a po pivech značky Brahma, Skol jsem se těšil na české pivo. První příležitost se naskytla až v letadle ČSA na trase Madrid – Praha, bohužel v nabídce byl pouze Gambrinus. Co vám budu povídat, žádný chuťový rozdíl mezi brazilskými patoky a „českým“ Gambrinusem jsem nezaznamenal.
To jsme to dopracovali.