V jednom z minulých komentářů se jedna diskutující divila, jak je možné se netrefit v 
Bělehradu do velké ochutnávkové pivnice Samo pivo.
Předně Srbové nejsou národem pivařů a pijí zejména jejich Jelena. Dále pak podnik Samo pivo je dobře utajen v podivném průchodu evidentně nevedoucím nikam. Objekt vypadá obskurně a nejdepresivněji působí asi tak 30 let nefunkční eskalátor. Samo pivo otvírá v poledne, což je rozumná doba k zahájení degustace. Hospoda je rozlehlá a má i velkou terasu.
Pivařovo srdce samozřejmě hned po příchodu potěší sáhodlouhá pípa s plnými 21 kohouty. Pro zhýčkané návštěvníky Zlých časů či jiných multikulturních stánků nic moc, ale uvědomme si, že jsme na Balkáně….Nabídka je pestrá, vedle místních značek též ukázka britské alternativní scény, něco z Belgie, USA a bohužel i náš PU a Kozel. Vlajkovou lodí srbské minipivovarské scény je pivovar Kabinet. Svrchně kvašená Melisa je typickou ukázkou hojně chmeleného ejlu, stejně jako domácí značka Pablo, která je však o poznání alkoholicky výživnější. Chutnal mi i jejich porter. Zpočátku trochu nasládlý s příchutí rozinek, zakončení však v teritoriu obecně přijatelné hořkosti.
Chtělo by to nějaký ležák. Na čepu je polotmavé Kors crveno. Název mi trochu připomíná sterilizovanou sračku Coors, ale dám si ho. Už při poměrně vzdáleném přičichnutí samé kvasnice. V chuti to nebylo tak brutálně znát, mok nebyl příliš hořký, trochu mi připomínal poněkud učesanější brown ale. Jinak slušná pitelnost.
Další srbskou značkou byl bohužel pasterizovaný lahváč s krásným názvem Krugher&Brent, což nezní vůbec srbsky. Jednalo se o tuctový pilsner, navíc v jakési zemitější verzi, která mi příliš nekonvenuje. Na druhé straně však další lokální degustační zážitek. Měl jsem chuť na pšenku, ale ta bohužel v balkánské nabídce nebyla, tak jsem vzal zavděk ruskou Baltikou. Když se v roce 1990 tento pivovar v tehdejším Leningradu otvíral, pohyboval jsem se po ulicích Benátek severu a hledal v tomto prohibicí a bolševismem postiženém městě nějaký pivní stánek. V pivním baru Visla stál půllitr Žigulivského celých 49 kopějěk, což při přepočtu kurzu dolaru k rublu na černém trhu 1:20 posouvalo cenu tohoto výrobku takřka do mínusových hodnot. Pít se to však nedalo. Pšeničná Baltika byla doslova slabikářovou ukázkou tohoto stylu. Banán byl výrazný až moc, což zřejmě souvisí s frustrací z doby, kdy obyvatelé Leningradu řadili frontu na údajné banány krátce předtím, než je ozbrojení milicionáři násilím vyvezli na bahnité pole sklízet řepu.
Jestli se zadaří, příště půjdu do Samého piva ochutnávat nějaké britské značky. Poznámka pro cestovatele: adresa podniku je Balkánska ulica 13. I když se vám to zvenčí nebude zdát, opravdu je to tam. V neděli je však zavřeno.
K jinému článku ‘Do Rumunska na pivo nejezděte…’ nezbývá než podotknout, obdobne jako v případě srbské metropole: jak je možné v Bukurešti netrefit na hospodu Beer O’Clock?
Beer O’Clock, malá putyka s rozumnou nabídkou piv a zejména alternativními produkty místního minipivovaru Ground Zero, se nachází jen pár ulic od kultovní hospody Caru‘ cu bere. Ta v osmdesátých letech minulého století čepovala na rumunské poměry výborné pivo Bucuresti do porcelánových 0.4 l krygliků, množství poku měřila pomocí váhy a bleskově servírovala bohaté porce pečlivě vybraných národních grilovaných i negrilovaných specialit a to dokonce i v době, kdy už bylo každému jasné, že místnímu diktátorovi definitivně přeskočilo a vše zde směřuje k národní katastrofě.
Caru‘ cu bere (Vůz piva), před 30 lety hospoda pro všechny, která šokovala nové nic netušící návštěvníky interiérem církevní katedrály (včetně obsluhy v replikách kněžské košile s kolárkovým límcem), se mezitím proměnila v luxusní restaurant pro bohaté turisty, které baví cikánská kapela a hudební ekvilibristé, s největší pravděpodobností ruského původu. Bar je vybaven přibližně osmi pípami, kterými protékají tři domácí Ursusy (ležák, nefiltr, černé), italský Peroni, nizozemský Grolsch, český Urquell (vše donedávna SABMiller) a bůhví proč hned dvěma kohouty pak místní „specialita“, pyšnící se jménem restaurantu. Posledně zmíněný nic neříkající vodnatý utrejcht vaří pivovar Carlsrom, toho času v područí Tuborgu a tudíž dánské Carlsberg Group… Všechny značky podchlazené, ceny vysoké, kvalita mizerná.
Oproti tomu Beer O’Clock nemá s kvalitou problém, ovšem degustátor musí za každý vzorek vysolit (ne)přiměřeně více novych leu než v restaurantu pro horních deset tisíc. Mladí hosté, hlaholící převážně nerumunskými jazyky, si s tím ovšem hlavu nedělají. A přesto, navštívit Bukurešť a neokoštovat nekompromisní Imperial Fuck IPA, snídaňově vyladěný Morning Glory IPA, či Gipsy Porter, paradoxně s vyčnívajícím palate stoutu, vše z Ground Zero, představuje dnes dozajista větší chybu, než projít bez povšimnutí okolo Caru‘ cu bere. A i kdyby, z nějakého zvláštního důvodu, ejly od Ground Zero nezaujaly, stačí sáhnout po chuťově vyváženém a Citrou jemně nachmeleném Oakham Green Devil IPA z anglického Peterboroughu, který je zde standardně na čepu, popřípadě po některé z láhví mezinárodní či lokální provenience spořádaně čekající ve slušně záplněné lednici.
Kupodivu, Bukurešť vypadá lépe než Bělehrad. Možná i proto, že na ni před šestnácti lety nepadaly bomby…
Takovéto cenné informace bych potřeboval s předstihem. Podle poměrně encyklopedických stránek beerme.com patří naprostá většina rumunských pivovarů zahraničním koncernům a žádný Rumun, se kterým jsem za posledních 6 měsíců hovořil nic o minipivovarech nevěděl. Všichni pijí Ursus, Ciuc nebo Bucegi.Navíc jsem neměl v Bukurešti čas a pohyboval jsem se se zavazadly poblíž nádraží.Takže dobrá zpráva pro čtenáře: Do Rumunska na pivo jeďte, ale stejně vás tam okradou.