Přídavné jméno „nechutný/nechutná/nechutné“ má dosti pejorativní charakter.

Popisuje vlastnost osoby, zvířete či věci, která není vůbec pozitivní.

Nechutný může být člověk odpuzující svým zevnějškem či ještě spíše svým odporným chováním.

Samozřejmě se nabízí za nechutného označit zlotřilého výčepního, který točí odporné pivo s mýdlovou pěnou do špinavých a mastných sklenic a ještě při čepování pivo slévá.

Nechutná je pak celá hospoda.

U samotného piva je však celá věc o něco složitější.

Když jsme kdysi dávno zvyklí na kvalitní české pivní značky občas okusili pivo sovětské, bulharské nebo i vybrané slovenské (Šariš, Gemer), použití přívlastku „nechutné“ bylo zrovna nasnadě. Jednalo se o dryjáky, které přímo urážely chuťové pohárky a dráždily žaludek.

Dnes mne však více konsternují piva, která spíše než nechutná jsou bez chuti. A to je myslím, ještě horší.

Když ochutnávám domácí „pivo“ pito z Ghany, určitě neočekávám nějakou ušlechtilou pivní chuť. Avšak na druhé straně respektuji daný styl jako ukázku etnické kultury.

Stejně tak si dám v Zambii chibuku, které je rovněž odporné, ale chutná úplně jinak než dříve zmíněné západoafrické pito.

Když však budu ochutnávat kupř. průmyslová piva z různých jihoamerických či dálnovýchodních zemí, chuťové nuance budou minimální, neboť se jedná o typická piva bez chuti.

Anglicky hovořící pivaři to mají přesně vymezené, když nechutné pivo označí jako „disgusting“ nebo „crappy a to bez chuti jako „tasteless“ či „insipid“.

S přívlastku také můžeme utvořit podstatné jméno „nechutnost“.

Poněkud jiný význam má však podobné slovo „nechuť“. Tu můžeme mít k práci, či jiné nudné a vyčerpávající činnosti, avšak ve vybraných případech se může vztahovat i k samotnému pivu.

Osobně jsem se rozhodl označit tak pár rumunských bezchuťových pivních značek, které mi přivezl kolega.

V Rumunsku je pivovarů relativně dost. Některé přežily mnoho dekád, jiné (a těch je pochopitelně mnohem více) začaly svůj provoz teprve nedávno, sledující tak trend minipivovarnictví.

Snad nejrozšířenější značkou v Rumunsku je pivo Ursus, což znamená v místním jazyce Medvěd a pak také pseudonym jednoho historického zápasníka.

Ursus je produktem koncernu Heineken, což je na jeho charakteru 100% poznat. Kapalina takřka bez chuti a zápachu. Jako byste do sebe lili destilovanou vodu ve snu.

Dalším populárním pivem v oné zemi je Ciucas. Prý je to pivo tamních znalců. Zajímalo by mne čeho.

Oproti Ursusu, který bych při popuštění uzdy mé divoké fantazie mohl snad označit jako pivo sušší (a možná i hořčejší), Ciucas se svou protivnou plíživou nasládlostí spíše blíží samotnému Heinekenu. Jinak jsou to obě stejné sračky.

Do rumunského trojlístku patří i temešvárské pivo Timisoreana. Člověk nemusí ani zapojovat jakékoliv degustační schopnosti, aby konstatoval, že dotyčný výrobek se od svých příbuzných kvalitativně ničím neliší.

Naštěstí mám příjemné vzpomínky na minipivovar Ordinul Berarilor v Constanzi, kde jsem v roce 2016 oslavil své jmeniny.