Jak už jsem se zde zmiňoval, pro mne asi nejchutnějším rakouským pivem je Geroldinger, který se vaří v minipivovaru asi 12 km od Melku.

V Melku jsem ožil. Půjdu si koupit Geroldingera! Trochu mne ale konsternovalo deštivé počasí. No a co? Nejsem přece z cukru!  Pršet naštěstí přestalo a tak jsem se s chutí vypravil do svého oblíbeného obchůdku. V lese však prý prší dvakrát, tak jsem při své cestě ekologicky hodnotným lesem přece jen zmokl.

Do krámku jsem dorazil doslova na poslední chvíli. V lednici zůstaly už poslední tři lahváče. Vlastně lahváčky. Na rozdíl od robustních půllitrů, ve kterých jsem Geroldingera vždy kupoval byly tentokrát k dispozici pouze třetinkové flašky, nicméně s poctivým keramickým uzávěrem. A navíc se jednalo o pivo medové (Honig), které jsem měl v Rakousku možnost popíjet jen vzácně.

Nemohl jsem se dočkat večera. Láhve mravně vychlazené, připravené k přímé konzumaci. Slušná barva, spíše do tmava. Takže vlastně Honig Dunkel, řekl jsem si a hned si pivo přelil do připravené sklenice. Vůně na první přičichnutí slušná, leč samotná chuť mne dosti nemile překvapila. Přes nespornou příchuť medu visela jakási překvašená nakyslost. Na pozadí jsem sice naštěstí identifikoval typickou geroldingovskou zemitost, ale medový ležák (podle sortimentu onoho podniku se alespoň domnívám, že se jedná o ležák) si určitě představuji jinak. Určitě sladší. Vzpomněl jsem si na litevské domácí medové pivo Čižu. To bylo kyselé výrazněji. Přitom se mi tenkrát v roce 2001 nezdálo, že bylo prošlé. Stejně tak inkriminovaný Geroldinger. Podle etikety měl expirační dobu až do konce srpna. Takže se nejspíš něco zgrclo při kvašení.

Kdoví. Vypil jsem dva podivné medové lahváče a třetí jsem daroval svému rumunskému pivní mu kolegovi. Jsem dost zvědavý na jeho názor.