Zase se udělalo venku pěkně. Je čas na další pivní výlet.

Mé turistické akce končí vždy výhradně v pivovaru nebo v hospodě. Ani ta má poslední nebyla výjimkou.

Vyrazil jsem ráno do Frenštátu pod Radhoštěm, odkud jsem měl v plánu vystoupit na horu Velký Javorník. Na trati mezi FM a Frýdlantem byla výluka, tak jsem do základního tábora dorazil o něco později. Na nádraží jsem marně hledal turistický rozcestník. Ještě téhož dne jsem se dozvěděl, že České Dráhy dělají Klubu Českých Turistů problémy s umisťováním těchto tradičních pomůcek a chtějí to zpoplatnit. To je strašné, co se dnes děje.

Nicméně jsem dorazil na frenštátské náměstí, kde jsem našel směr výstupu na Javorník po zelené značce. Musím pochválit, že celá trasa byla značena poctivě, jen v několika případech jsem trochu váhal u odboček. Výšlap z frenštátské strany vede kolem Horeček. Název tomuto zeměpisnému místu byl dán v minulosti faktem, že lidé žijící v této oblasti trpěli již po staletí genetickou anomálií a jejich tělesná teplota bývala běžně kolem 37,5°C, ačkoliv netrpěli žádnou zjevnou chorobou a v jinak zdravém prostředí se dožívali relativně vysokého věku.

Po cestě jsem si nevšiml, že bych míjel chatu Gustava Klimenta, která se tam tradičně nacházela a od které jsem v prosinci 1970 uskutečnil svůj historicky první výstup na Velký Javorník. Za Horečkami vede cesta strmě nahoru a je třeba překlenout celkem velké převýšení na malé vzdálenosti.

Na horské chatě a jejím okolí se nacházelo slušné množství turistů s dětmi i domácími zvířaty. U výčepu fungoval styl britské pubové kultury. Objednávky a obsluha výhradně u výčepního pultu. Na čepu obligátní Radegast, jako alternativa naštěstí osvěžující Portáš 12°.

Můj plán byl sejít dolů do Rožnova. Chvíli jsem váhal, když jsem si vzpomněl, jak jsem několikrát vystoupil na Javorník od Veřovic. Kdybych takhle do Veřovic sešel, mohl bych se stavit u Zenkeho v Ženklavě. Nakonec však Rožnov zvítězil.

Původní plán jít přes Kamenárku (kde jsem nikdy předtím nebyl)jsem upravil u nejbližšího rozcestníku, kdy jsem zvolil alternativní trasu přes Zadní Javorník, Bačův Vrch a Dolní Paseky. Cesta příjemná, příležitostně lemovaná ostružiním, při které jsem nepotkal ani jednoho turistu. Krátce před cílem na jisté pastvině jsem zakopl o kámen a upadl. Naštěstí, krom roztržených džínů, téměř bez následků. Ještě o kousek dále jsem míjel skupinku malých dětí, které křičely: „Tygr, tygr, utíkejte!!“

Chvíli trvalo, než mi došlo, že mám na sobě tenkou košili s leopardím vzorem, kterou jsem kdysi zakoupil na Seychellách.

V Rožnovském Pivovaru jsem naštěstí našel místo uvnitř. Jedenáctka Radhošť věru přišla k chuti. Vzorně uvařená i natočená. Akorát se mi zdálo, že tentokrát byla o něco méně hořčejší.

Samozřejmě, že jsem vynechal apy i čokoládovou 14° a jal se degustovat dvě přítomné 13°.

První z nich byl jantarový speciál Bruno. Jako zástupce vídeňských stylů byl chuti poněkud zakulacenější, leč voněl podobně jako Radhošť.

Podobnou zkušenost jsem zažil i u dnes už klasického polotmavého Rotschilda. Musím konstatovat, že obě 13°byly chuťově velice podobné a lišily se pro mne jen svou barvou. Asi poprvé jsem se vážně zamyslel nad evropskou škálou pivních barev a jednotkami EBC, které jsem doposud (na rozdíl od jednotek hořkosti IBU/EBU)celkem ignoroval. Barvu piv jsem vždy hodnotil selským zrakem a EBC mne nezajímalo. Až nyní při konfrontaci jantaru a polotmavosti jsem zjistil, že i hodnocení barvy truňku je praktickou a sofistikovanou záležitostí. Tak jsem si stáhl tabulku odstínů od 1 do 40 a začnu se touto kategorií příležitostně zabývat.

Zajímalo by mne, zdali neexistuje nějaká tematická pomůcka pro pivaře s Daltonovým syndromem.