Principem fungování našeho světa i celého vesmíru je vznik a zánik.

V případě onehdy ikonické hospody Hobit platí v současnosti to druhé.

Bylo to kdysi na podzim roku 2000. Kolega mi sdělil, že v nějaké nově otevřené putyce v centru Ostravy čepují humpolecké pivo Bernard.

Bernard byl tenkrát již zavedenou značkou, která nahradila koncem 80. let už skoro anonymní a v daném regionu již značně nepopulární pivo „Humpolecké“. Ing. Bernard v tehdejší dražbě v roce 1991 přeplatil svůj původní finanční záměr asi o 50 milionů – nicméně investice se vyplatila.

Pro mne měl tehdejší Bernard drsnou a trochu nepoddajnou chuť, kterou jsem ve své degustační fantazii přisuzoval jeho vysočinskému původu. Nicméně jsem oceňoval jeho hlubokou hořkost.

V nové hospodě Hobit jsem se poměrně rychle seznámil s obsluhujícím personálem a zejména se šéfem Jiřím Štverkou (J4). Jeho stejnojmenný otec si vzal tenkrát velký třípodlažní dům do pronájmu a ve vrchním patře si na čas zařídil erotický klub.

O bájných Hobitech jsem toho nevěděl méně než dnes, přesto se mi krčma, koncipovaná jako jakýsi klub vyhovovala.

Čas běžel a já se s Hobitem postupně sbližoval. Při mých opakovaných návratech ze zámořských lodí, kde jsem pracoval jsem považoval Hobit za svou domovskou hospodu. Začal jsem pro ni a zejména pro její štamgasty vytvářet zábavný program. Mezi ty nejzdařilejší patřil kupř. retro večer 1982, kde hrála dobová hudba, točil se Zlatovar 12° za 3 Kč a večer dorazila hlídka VB + pomocník na kontrolu občanských průkazů. Úspěch měl i babylonský večer, kdy hosté mohli hovořit jen jakýmikoliv cizími jazyky nebo vědomostní kvíz „Jak znáte Rychlé Šípy?“

Na čepu se vedle Bernarda začala objevovat i tehdy nová piva kvasnicová z blízkých i vzdálenějších minipivovarů, popularitu získaly i Svijany, které jsem však já již po roce 2000 viděl poněkud za zenitem.

V roce 2007 přišlo odvážné rozhodnutí vařit vlastní pivo. Tak vznikl Qásek.

Zpočátku se vyrábělo jen pár druhů, ale sortiment se stále rozrůstal. Brzy vznikla dnes už legendární 10° – Kunětický Hejkal.

1. dubna roku 2008 jsem cestoval motorákem do Veřovic, odkud jsem plánoval rekreační výšlap na Velký Javorník. Uvědomil jsem si, že je prvního Apríla. Chtělo by to udělat si z někoho srandu. Tak mne napadlo poslat osmi nejvěrnějším štamgastům Hobitu SMS s textem: „Dnes od 16 hodin na čepu 10° Kunětický Hejkal.“

Myslel jsem si, že na takovou blbost nemůže nikdo skočit. Naštěstí jsem se mýlil. Když jsem do knajpy kolem 18 hodin osobně dorazil, spatřil jsem skutečně osm napálených pivařů, kteří mne zdravili „Ahoj Hejkale!“ Skočili na to všichni. Navíc druhoplánovým fórem bylo, že o existenci této imaginární značky nevěděl ani samotný výčepní.

Hejkal se o rok později začal opravdu vařit a značka vydržela pře 15 let. Podobně jsme s J4 vymysleli i speciál sv. Martin, kdy jsem se konečně objevil na logu nějakého piva.

Při Hobitu jsme založili stejnojmenné divadlo (dnes Zběsilá Pípa) a v prostorách klubu proběhlo i mnoho našich představení.

Na podzim 2012 se provozovatel J4 nechal vtáhnout do smělých projektů a dle motivačního rčení, že jen malí lidé mají malé plány a své podnikání rozšířil. Zvětšil pivovar, vzal si do pronájmu i vedlejší hospodu, se které udělal nekuřáckou restauraci U skákavého poníka, založil pivotéku, kulečníkovou hernu a plán byl upravit jeden z bytů na luxusní apartmá.

Onoho projektu jsem se aktivně účastnil coby zodpovědný vedoucí pivotéky. Práce mne bavila, leč začal jsem pronikat do hloubky vzniklé situace.

J4 naletěl velkohubému podvodníkovi v exekuci, který mu sliboval nemalý zahraniční kapitál, nakonec během asi roku podnik připravil o více než 150 000 Kč.

Hobit, překřtěný na Pivovarský Dům se trvale potýkal s ekonomickými problémy. Přes veškerou snahu nebylo vytyčených cílů dosahováno. Pravidelně chodíval J4 po přidružených provozech a sháněl peníze třeba na zaplacení plynu.

Byla tady však i jiná, mnohem viditelnější věc. A to bylo chování části personálu včetně vedení k hostům. Eufemisticky by se dalo nazvat možná „asertivitou“. Mnozí, kteří s tímto přišli do styku by se však možná spíše přiklonili k výrazům „ignorace“ či „arogance“.

Když jsem jednou při naši pravidelné úterní schůzi přednesl stížnost jednoho z klientů, že v Hobitu bývá občas, zejména v poledních hodinách pivo nepřístojně teplé, J4 reagoval rozhořčeně : „já vím, kdo to byl!“ Dále se problém řešil pouze vágně bez zjevného závěru.

J4 býval svého času rovněž nepřítelem „hladinky“. Instruoval svůj personál točit pivo s tzv. „suchou pěnou“(???) na více zátahů, kdy běžně výčepní půllitr ke zdrojové pípě ani pořádně nezvedli. Dokonce jsem jednu teplou sezónu zaregistroval, že rozčepovaná piva jsou ukládána do chladničky s nápoji (!!!).

Nicméně jsem stále fungoval jako podporovatel této pořád alternativní hospody. Zařídil jsem v Pivovarském Domě natáčení dokumentárního filmu ČT Ostrava Pivní pupek světa, o podniku jsem pravidelně psal do tehdejšího týdeníku Listy Moravskoslezské, později na své internetové stránky, pozval jsem dokonce i pražský filmový štáb.

Kdysi charismatické pohostinské zařízení však vykazovalo odliv zákazníků. Pryč byly chvíle, kdy byly prostory Hobitu natřískané nadoraz. Už se neopakovaly úspěšné soutěže jako 100 jarních piv nebo Černočerná pivní liga. Do Hobitu už nedocházeli bývalí hosté, kteří se vždy v Únoru přicházeli podělit o své utrpení, když si naordinovali tzv. „lihuprostý měsíc s bláhovou nadějí, že zachrání svá tvrdnoucí játra.

Bývalí štamgasti se rozlezli po jiných hospodách (Kurníkšopa, Segal) a občas se o své bývalé základně vyjadřovali poměrně nelichotivě.

Posledních cca 10 let jsem Hobit navštěvoval pouze příležitostně. Někdy jsem byl zklamán z nějaké značky, kterou jsem měl uloženou ve své degustační paměti, jindy mi pivo chutnalo.

Pak přišel Covid a Pivovarský Dům zažíval nejstrmější úpadek.

Skončila pivotéka (ta snad už dokonce před Covidem), ze Skákavého Koníka se stala anonymní vegetariánská jídelna.

Bylo nasnadě, že konec je neodvratný.

Před pár dny oznámil J4 svůj záměr svou dlouholetou baštu opustit.

Určitě to nebylo jednoduché rozhodnutí. Čtvrt století života. Práce s ušlechtilými cíli. Činnost, která se může jevit jakkoliv obtížně, leč vždy povznáší. Kvalitní pivo. Zajímaví hosté, pivaři, kamarádi. A hlavně boj za dobrý a nezávislý chmelový mok!

J4 opouští bitevní pole. Ale nikoliv jako poražený. Energii, kterou vynaložil nebude ztracena.

Přes možné názorové rozdíly, neshody a peripetie osudu jsme stáli na stejné straně barikády. Já jako konzument a ideový poradce – on v ostrém provozu, kde se dá mnohé získat, ale na druhé straně i mnohé ztratit.

Co bude dále s Hobitem, není dosud jasné.

Přejme si, aby se tam nadále čepovalo dobré pivo.

Na závět mne napadá anglické přísloví, které bylo aplikováno při smrti krále:

„Qásek je mrtev  –  ať žije pivo!!!“