Některé pivní značky, které mne kdysi uváděly do stavu vytržení mne dnes nechávají chladným.

Ani se mi již nechce věřit jak jsem byl schopen jásat, když jsem počátkem 80. let.v pivnici Start u stadionu v Ostravě Zábřehu objevil točený Staropramen. Stejně tak asi o půl roku později v Opavě. Dnes se této profláknuté značce zdaleka vyhýbám. Chebský pivovar už dnes neexistuje. Chvíli se o vaření místního piva v onom hodně západočeském městě snažila firma Dymáček, pak se „chebské“ chvíli dokonce vařilo i v nedalekém Německu. Ale v lednu 1983 jsem lahváče chebského Starovaru nalezl v naší samoobsluze v Mariánských Horách. To bylo radosti! Ještě jako student Konzervatoře jsem jednou navštívil koncert v Šilheřovicích, který se konal v rámci Janáčkova Máje. O přestávce jsem zamířil do místního zámeckého bufetu a nestačil jsem se divit. Místo očekávaného Ostravaru tam prodávali lahvový Chodovar! Věc v časech přísné rajonizace opravdu nevídaná. Utratil jsem tehdy za 6 lahví všechny své peníze co jsem měl sebou a obtížen plnou síťovkou jsem šel přes pole asi 8 km do Hrušova odkud mi platila legitimace na trolejbus. To byly oběti! Dnes pivo z Chodové Plané sám prodávám a jednak mi už vůbec není vzácné a pak mi ani nějak zvlášť nechutná.

Minulou sobotu jsem v Háji ve Slezsku uviděl na jedné z hospod pestré svítící logo piva Březňák. Tuto značku jsem poprvé okusil až v dubnu 1989 v České Lípě. Krátce před premiérovou degustací na mne nějaké studentky vysomrovaly 5 korun, údajně na pečivo. Pak jsem se s nima setkal v bufetu u půllitru Březňáku. Ta chuť! Neméně mi ve stejném roce na podzim chutnala i lahvová desítka. V Háji jsem obligátně pozřel malou dvanáctku. Chuť vůbec žádná, jen depresivní nicota a standardní obsah alkoholu. V supermarkutu dostanete dvoulitrovku snad za 25 Kč. Na pípě nechybělo ani vtíravé logo Henekenu.

Všechno je tudíž relativní. Naštěstí však dnes máme  nové hodnoty a na zdeformovanou nostalgii se můžeme vykašlat.