V pivovarnictví je rozdíl mezi pivem vyrobeným průmyslově a řemeslně zřejmě čím dál markantnější.

Minulý týden jsem obdržel opožděný dárek ke svým narozeninám. Celou sadu lahváčů někdejších Pivovarů Lobkowicz. Před pár lety bych měl zřejmě radost. Je dobré si čas od času připomenout výrobky našich tradičních regionálních podniků. Avšak v současnosti je to jinak. Během krátké doby čínští vlastníci zavírají již v pořadí třetí pivovar. Tentokrát padla volba na Lobkovicze ve Vysokém Chlumci. Ano. Pivovárek, jehož pivo jsem náhodně objevil při mé cestě autobusem z ČB do Prahy. Stánek vzniklý již v roce 1466 nakonec zdevastován šikmookými barbary.

Jako prvý lahváč si otvírám Rychtáře. K tomuto moku mám osobní vztah. Poprvé jsem jej ochutnal přímo v Hlinsku v létě 1985 a od té doby na něj vždy rád někdy narazím. Avšak tentokrát jsem musel konstatovat, že Rychtář má už s originálním hlineckým pivem společného věru pramálo. Již je skoro pryč jeho charakteristická hluboká hořkost a lahodná zemitost. Jak říká přísloví – kam šlápne Tvrdík…

Další smutnou kapitolou je Uherský Brod. Někdejší Olšavan, později Janáček. Více než 125 letá tradice. Dnes se tato značka vaří, myslím v Černé Hoře. Naprosto neutrální záležitost. Z oněch dvou lahváčů nemám vůbec dobrý pocit.

Jako kontrast jsem si otevřel 12° Olbrew ze Sedlnic (Sedlnice). A konečně se svět rozzářil. Toto pivečko má vše, co dychtivý pivař potřebuje. Sladové tělo, chmelovou duši, razanci, osobitost a homogenní nekomplikované doznívání. Jakoby starý, skoro zničený film z 30. let byl digitálně vyčištěn a kolorován. Mé smysly opět zaplavila labužnická lavina a chutný mok rozehrál symfonii mých chuťových pohárků.

Tolik o problematice průmysl versus řemeslo.

Ještě bych chtěl dodat, že o něco později jsem si ještě otevřel Klášter (který se již rovněž v Klášteře nevaří) a vzápětí nato Radegast. Chutnaly oba stejně sračkovitě.