Myslím, že odpověď na tuto zbytečnou otázku již během posledních dvou dekád vyplynula díky mé činnosti v médiích a v neposlední řadě i zásluhou mých webových stránek.
Avšak po včerejších dotazech jednoho aktivního diskutéra se pokusím toto ještě jednou shrnout:
Moderní pivovar v Nošovicích u FM začal oficiálně vyrábět pivo v roce 1970. Byl vybudován jako náhražka zaniklých výrobních kapacit lokálních pivovarů Hukvaldy a Loučka (NJ), potažmo též Jindřichov ve Slezsku. Na svou dobu to byl pivovar velmi moderní. Prý už tenkrát používal zárodky dnešních technologií CK tanků. Pivo však vaříval skvělé. Pil jsem je už od svých 8 let, bohužel prvních zhruba 8 let v období, kdy mi pivo připadalo příliš hořké a já měl raději šťávu z třešňového kompotu (do chvíle, než jsem našel v domácím kompotu převařené červy).
Zhruba od roku 1979 jsem Radegast vyhledával jako nejlepší regionální alternativu. Dobrá tenkrát bývala dokonce i láhvová 10°. Problémem v Severomoravském Kraji však zůstával po mnoho let výčepní analfabetismus hospodského personálu a obecně nedostatečná úroveň točeného piva. Teplé, bez řízu, z nečištěných trubek, hnusná pěna, slité. Dále v 80. letech bylo možno sehnat točený (a někdy i láhvový) Radegast pouze v určitých čtvrtích Ostravy. Jinde býval Ostravar, Zlatovar nebo topolčanská Plzeň. Nicméně zhruba kolem roku 1986 se situace počala zlepšovat a například v někdejší tradiční ostravské pivnici Staročeská bylo možno ochutnat Radegast coby velice kvalitní a zároveň i slušně ošetřený mok.Za zmínku stojí i chutný tankový truňk čepovaný nadoraz kapacit v karvinském šenku Brno. Mimo region se pivo z Nošovic téměř nikde nevyváželo a nás tenkrát naplňovalo jakousi vlasteneckou pýchou.
Tato idylická situace však, bohužel netrvala dlouho. Již počátkem 90. let se začala v pivovaru uplatňovat tzv. „optimalizace výroby“. Zpočátku to ještě tak špatně nevypadalo. Pivo bylo stále pitelné, navíc Radegast dočasně rozšířil sortiment o tmavé pivo 10°(Dark) a 18°Porter. Pak už to vzalo celkem strmý sešup.
Koncem roku koupila akcie Radegastu spolu s akciemi dalších pivovarů od nechvalně známé japonské banky Nomura jihoafrická chemickopivní společnost SAB (o něco později již SAB Miller) a do několika let došlo k plné fúzi pivovarů Plzeňský Prazdroj, Gambrinus, Velkopopovický Kozel a Radegast. Mimochodem dnes ovládá tento moloch 50% českého trhu a v roce 2006 získal ze záhadných důvodů slevu na dani ve výši 680 milionů Kč.
Dnes Radegast chutná jako standardní europivo. Dávno je pryč jeho hluboká a nekompromisní hořkost obohacená o dlouhé chlebovité doznívání u desítky a nezaměnitelnou charakteristickou „hlínu“ či „bahno“ u ležáku. Prostě okleštěné pivo z masové produkce. Tristní stav někdejší chlouby regionu jsem celkem barvitě popsal v novinovém článku pro Listy Moravskoslezské v roce 2006, který jsem s patřičným komentářem přepsal do jedné kapitoly mé knihy Hledání ztraceného piva s názvem Svatá válka s Radegastem. V tomtéž roce jsem měl na toto téma docela drsnou konfrontaci s tehdejším generálním manažerem onoho podniku přímo v prostorách nošovické velkovýrobny.
Již v celovečerním dokumentu Česká pivní válka z roku 2014, kde jsem demonstroval svůj odpor k současným výrobkům společnosti SAB Miller jsem naznačil, že formou protestů či osobních bojkotů cesta nevede. V naší zemi je v současnosti zhruba 450 pivovarů, z nichž většina vaří dobré pivo. Avšak i tam je třeba nasadit kritické chuťové pohárky a případně oddělit zrno od plev. A při tomto stavu, kdy člověk nestačí ani ochutnávat, je mi můj onehdy oblíbený Radegast naprosto lhostejný.