Před pěti lety jsem zažil něco, co jsem nikdy nečekal.
Hysterie začala už začátkem roku 2020, když se začaly šířit zprávy o nevídaně smrtelné infekci v Číně.
Ačkoliv se ještě nic přesně nevědělo (stejně jako dnes po 5 letech), říkalo se něco o úniku neznámého, případně uměle vyšlechtěného viru z čínské laboratoře či o přenosu nemoci na člověka z masa luskouna (takové nevzhledné potvory jsou v Číně součástí místní gastronomie).
Většina obyvatel ČR s napětím vyčkávala, ti prozíravější vzali na zteč supermarkety, kde se předzásobili hlavně pitnou vodou, moukou a rýží.
V polovině března u nás covidové šílenství propuklo naplno.
Zavřely se školy, hospody a tehdejší vláda A. Babiše nutila občany navlékat na obličeje nefunkční a škodlivé hadry. Na ČT vznikl nový program (ČT 3), který se představil opětovným vysíláním letitého a prověřeného, v tomto případě i dost tematického seriálu Nemocnice na kraji města. Na dětském kanále se vysílaly pořady pro určenou skupinu, avšak běžící titulky na spodním okraji obrazu neustále zveřejňovaly, mimo jiné i statistické údaje ze Španělska a Itálie o počtu zemřelých.
Hranice se uzavřely a dle tehdejšího ministra vnitra Hamáčka mohl tento stav trvat až dva roky. Lidé, kteří si byli v Itálii v lednu či únoru zalyžovat byli označeni za zrádce, škůdce a nepřátele českého lidu.
Na terénních opuštěných cyklostezkách se zarouškovaní kolaři ptali pěších turistů, kde mají roušku („v piči, ty hňupe“).
Tenkrát v březnu i počátkem dubna u nás vládlo krásné jarní počasí a politici, kteří decimovali národ a každý den pořádali několik tiskových konferencí nám zakazovali tradiční oslavu Velikonoc. Na televizních obrazovkách se prezentoval sám předseda vlády jak s respirátorem dvoumetrovým karabáčem (tenkrát doporučená vzdálenost mezi osobami) nahání po dvoře svou orouškovanou manželku Moniku.
Počátkem léta se zdálo, že bude klid. Údajně lidstvo devastující virus se uklidnil, většina lidí sundala hadry a v našem kraji byl problém jen s nakaženými horníky z dolu Staříč.
Pak ta šaškárna propukla nanovo.
Tenkrát už ale bylo mezi lidmi více dostupných informací a panikářské vládě se postavili první ústavní právníci. Nicméně přišly na řadu další výjimečné stavy a nové restrikce.
Naštěstí u skeptických a rebelujících jedinců zvítězil zdravý rozum. Jistá hygienická pravidla byla namístě, a tak jsem si osobně já třeba častěji umýval ruce a pochopitelně jsem ve svém zdravém jídelníčku nikdy nevynechal syrový česnek, kvalitní pivo a ranní doušek domácí slivovice.
Stát mi zakázal vykonávat své povolání (mohl jsem jít třeba nastoupit brigádu k pokladně do Tesca), a tak jsem měl čas na samostudium.
Dozvěděl jsem se něco o podmínkách vyhlašování výjimečného stavu a povinnosti státu kompenzovat vzniklé škody. Též o šíření poplašné zprávy (§ 357),v němž vynikal pološílený Flégr, který populaci nepřetržitě a samozřejmě bezdůvodně strašil mobilními mrazícími boxy v ulicích. Jak to, že jen tento nebezpečný psychopat stále na svobodě?
Překvapil mne dokument Pandemický plán z roku 2011, ve kterém bylo s určitým scénářem mimořádné situace už počítáno.
Předně se podle onoho dokumentu se měla vyhlašovat jakákoliv epidemie se všemi jejími zvláštními nařízeními, když překročí počet nakažených 1500 na 100 000 lidí v populaci. Dále pak, že má být v době nejsilnější infekce k dispozici 30 000 lůžek, z toho 15 % pro těžké případy. Dle tehdejších statistik se počet hospitalizací v čase T k těmto číslům ani nepřiblížil. Proč zodpovědné instituce vytváří něco, čím se pak neřídí?
Přišly nové vlny (jako u všech typů chřipky), virus výrazně slábnul, hygieničtí teroristé však své útoky na pokojné občany neukončili.
Vznikl semafor, PES a jiné výplody chorých mozků, zvrhlí pavědci konstantně děsili oslabené jedince katastrofickými scénáři a blokovali jakékoliv opoziční názory, ať už je vyslovovali jakkoliv erudovaní a uznávaní vědci (Prof. Jiří Beran apod.).
Výhružné předpovědi nevycházely, po ulicích i v obchodech se volně válel toxický odpad (použité respirátory) a mnoha lidem se konečně začínaly otevírat oči.
Vznikla hysterie kolem sporného očkování, opět hygieničtí fašisté nutili personál divadel, kin či restaurací protiprávně lustrovat hosty, čímž flagrantně porušovali paragraf o přisvojení si pravomoci úřadu (§323).
Finále celého kabaretu bylo grandiózní.
Ještě v prvních měsících roku 2022 platily restrikce cestování, v oné době zejména pro vstup do ČR. Bezpečnost jednotlivých zemí byla označena barvami. Od zelené (bezpečí), až po červenou (velké nebezpečí).
Dne 1. února je zaznamenán největší nárůst případů v ČR od doby počátku pandemie. Údajně jich bylo onen den zhruba 57 000, i když počty hospitalizovaných i zemřelých klesaly. A za další tři týdny k nám počaly přijíždět z Ukrajiny desetitisíce uprchlíků, kteří se nejspíš očkovacími průkazy neprezentovali a ani nebyli plošně testováni.
A Ministerstvo zdravotnictví div se! Žádný negativní zlom v pozitivním vývoji covidové nákazy nenastal!
Od jara stejného roku nastal postupný návrat do normálu, i když občas se někde objevil izolovaný výkřik zhrzeného bývalého koronavirového potentáta, který argumentoval zvýšeným výskytem covidu v odpadních vodách nebo počínající infekcí opičích neštovic.
Vydrželi jsme. A kupodivu nezanikl ani náš pivní průmysl. Hospody a společenský život, pravda utrpěly.
Lidé jsou dones rozděleni na Vaxery a Antivaxery. Na koviďáky a popírače.
Covid jako takový je nejspíš pryč, ale před námi jsou jiné výzvy. A je jen na nás, jak jim budeme čelit.