„Haló! Je tam pivovar Dobruška?“

„Ne. Tady vojenská posádka Dobruška.“

„Jak je to možné? Vždyť jsem vytočil číslo podle telefonního seznamu.“

„Asi to nějak přeskočilo.“

„A prosím vás, nevíte, jestli stále vaří pivovar Rampušák?“

„Já myslím, že ano.“

„Tak děkuji. Já se tam teda vypravím…..“

To byla telefonní konverzace z léta 1986. Samozřejmě, že mi zelený mozek podal nesprávnou informaci. O tom jsem se ovšem osobně přesvědčil, až když jsem se po dobrušském lahváči ptal v místní samoobsluze. Pivovar by již skoro rok nefunkční. Zachránil mne tehdy nedaleký Náchod a Broumov Olivětín.

O šest let později jsem v Dobrušce po dlouhé cestě vypil své denní pivo č. 13, 14, 15, 16, 17, a 18. Naštěstí se dochovala důkazná dobová fotografie.

Pivovar Rampušák ukončil svou činnost coby pivovar regionální střední někdy kolem roku 1996, avšak zanedlouho začal fungovat jako ikonický minipivovar. Jeho činnost nezastavil ani velký požár historické sladovny roku 2007.

Po dobu mého působení v ostravské pivotéce jsem s dobrušským pivem obchodoval a vždy jsem je rád ochutnal. Stejně jsem vždy využil příležitosti, třeba na nějakých pivních slavnostech.

Před pár dny jsem na Rampušáka narazil U Segala. Na čepu byla nefiltrovaná 12°. Co dodat? Pivečko jak má být. Dostatečně hořké s vlastní osobitou příchutí. Uvítal bych možná trochu estetičtější pěnu, ale to již není záležitostí dotyčného pivovaru.

Konzervativní konzumenti ze Segala se toho dne sháněli po své oblíbené desítce z Albrechta, ale když ochutnali v tomto kraji celkem vzácnou Dobrušku tak se zapili, že druhý den z obsahu sudu již nic nezbylo.

Rampušáka mám rád a uvítal bych jej častěji.